Jan Kotěra, nejvýznamnější architekt prvních dvou desetiletí v českých zemích, přišel do Hradce Králové v roce 1901, kdy byl požádán starostou a předsedou Okresního výboru o projekt Okresního domu. Kotěra navrhl městský multifunkční palác s restaurací a kavárnou, úřadovnami a ubytovacím patrem. Fasádu pojal v duchu střídmé florální secese, ve štítu byly erby českých zemí. Hned v roce 1904 byl osloven, aby navrhl budovu muzea, které se potýkalo s nedostatkem výstavních i depozitárních prostor. Kotěra přišel se samostojící budovou na půdorysu vyoseného latinského kříže. Muzeum se budovalo až do začátku první světové války, některé prvky byly doplněny až v roce 1934. V roce 1919 se Kotěra do Hradce vrátil s ideovým návrhem na přístavbu muzea, z jejíž realizace ale sešlo. Byl ale v této době požádán o projekt Obecního domu s úřadovnami plynárenského a elektrického podniku, který se v letech 1922-1923 na ostrém nároží dnešní Palackého ulice a Eliščina nábřeží postavil. V době výstavby muzea Kotěra realizoval doplnění již stojícího ocelového mostu se čtyřmi kiosky. Na břehu historického města získaly podobu válcových středověkých věží s cimbuřím, na břehu nového města oválných staveb se zvonovou střechou, které odkazovaly ke klasicistní pevnostní architektuře. V roce 1910 byl Kotěra doporučen hoteliéru Jaroslavu Urbanovi, aby přestavěl a dostavěl dům v dnešní třídě Československé armády na rozšíření kapacit sousedního hotelu a velkokapacitní víceúčelový sál, pojmenovaný Palmová zahrada. V letech 1903 až 1907 Jan Kotěra pracoval na blíže nespecifikovaných, nedochovaných regulačních plánech Hradce. V roce 1910 se Kotěra zúčastnil soutěže na Záložní úvěrní ústav na Velkém náměstí, v níž však se svým střízlivým projektem neuspěl a postaveno bylo sídlo podle projektu Osvalda Polívky, Kotěrova rivala