Sídliště Orlická kotlina

V roce 1942 byla vytvořena nová organizační struktura „Velkého Hradce Králové“, díky níž došlo k připojení přilehlých obcí a katastrů k Hradci Králové. Tím vzrostl počet obyvatel na 50 000 a zvýšil se také jeho význam jako politického, kulturního a hospodářského centra severovýchodních Čech. Připojením okolních obcí a předměstí se značně zvýšil podíl dělníků na celkovém počtu obyvatel.

Bytová výstavba probíhala až do roku 1954 pomalým tempem a nepřesáhla v průměru 100 bytů ročně. Teprve ve druhé polovině padesátých let se postupně zvyšovala až na 350 bytů ročně. Město však vzhledem ke své funkci a plánovanému rozvoji potřebovalo nejméně 700 bytů ročně. Důsledkem této disproporce došlo k nedostatku bytů a město evidovalo 4400 nevyřízených žádostí o byty ještě v roce 1957.

Od počátku padesátých let se územnímu plánování Hradce Králové věnovali architekti královéhradeckého Stavoprojektu (založeného v roce 1948) Břetislav Petránek, František Křelina a Václav Rohlíček. V letech 1951–1954 provedli nové rozbory a průzkumy města, na jejichž základě bylo stanoveno, že město bude i nadále expandovat kolem historického jádra v návaznosti na meziválečné koncepce a později i koncepci Josefa Havlíčka a Františka Bartoše z let 1946–1947.

Výstavba bytových domů probíhala v padesátých letech prakticky v celém městě. Největší stavební podnik tohoto druhu představovala realizace sídliště Orlická kotlina v letech 1950–1958 podle projektu architekta Václava Rohlíčka. Součástí jeho projektu jsou i budovy občanské vybavenosti jako jesle a mateřská škola, kterou z formálního hlediska můžeme považovat za nejrozvinutější projev architektury socialistického realismu, který se v Hradci Králové jinak prakticky neujal.

Sídliště obsahuje celkem 420 bytů, školku a jesle (původně zamýšlené jako škola a školka). Školní budovy navrhoval elév Stavoprojektu, architekt Jan Zídka, který pokročilejší realizace (projekty jeslí a školky jsou z roku 1955) dokázal ztvárnit již ve velmi pozoruhodné abstraktně dekorativistické formě se zajímavými sgrafitovými poli nad vstupem. V porovnání s celky jako je Ostrava-Poruba, Havířov či Ostrov nad Ohří si Orlická kotlina udržela přívětivé měřítko a střízlivost dekorativních forem, socialistický realismus se projevil spíše v celkové koncepci „uzavřené, ohraničené a jasně definované prostorové formy“.

Bylo velmi důležité, že tehdejší tvůrci sídliště respektovali kontinuitu celkového územního plánování města, Orlická kotlina se dodnes může pyšnit dobrým bytovým standardem i rozvrhem hmot.

Je zde jasně patrná snaha o návaznost na původní vnitroblokový systém sousedících ulic a velké části města Hradce Králové. Sídliště přirozeně navazuje na okolí a nepůsobí přehnaně novátorsky.

Výraznější prvky z doby vzniku sídliště související s estetikou socialistického realismu jsou patrné především na dvojici školních budov (jesle a mateřská škola), dále na centrálních vstupních portálech do bytových objektů (např. v průčelí domů v ulici Bidlova), nebo na dvojici solitérně stojících obytných domů mezi ulicemi Ladova a Skupova (výrazné okapní římsy, jednoduché ortogonální šambrány kolem oken nebo podobně strohý plastický fasádní reliéf, který rytmicky zdobí poslední patro zmiňované dvojice objektů). V porovnání s jinými sídlišti z padesátých let z průmyslových a hornických oblastí Československa jsou fasády objektů v Orlické kotlině a jejich prvky (např. balkony) až funkcionalisticky přísné a jednoduché.
Na architektuře většiny objektů je patrné, že pravděpodobně kvůli zvýšené hladině podzemní vody a těsné blízkosti toku řeky Orlice jsou sklepní kóje a další zázemí umístěny až v přízemí, nikoli v suterénu, jak bylo obvyklé.

Jedny z prvních vystavěných objektů sídliště Orlická kotlina jsou bytové domy typu T 11/50. Dále byly projektovány například obytné bloky typu T 20 a T 16 (viz. nároží ulic Bidlovy a Švendovy). Tři obytné domy typu T 20 ve zdejším provedení pojaly celkem 24 bytových jednotek.
 
Nutnost zvýšit produktivitu práce ve stavebnictví vedla postupně k vylepšování tradiční cihelné technologie. Při výstavbě Orlické kotliny byl uplatněn proudový systém výstavby a při zdění bylo použito Tencerova rámu.

Archivní materiály potvrzují, že stěny bytových domů jsou stále primárně zděné z klasických cihel. Prefabrikace se projevovala především v řešení panelových stropů, schodišť, dveří, oken a dalších typových prvků. Velmi zajímavý je pohled na ceny tehdejšího stavitelství. Například v dokumentech týkajících se výstavby nárožního dvojdomu o 27 bytových jednotkách typu T 16 v ulici Bidlova, které jsou datovány dnem 7. 3. 1958, jsou celkové náklady na výstavbu vyčísleny na 1 983 237,- Kčs. Průměrný náklad na jeden kompletní byt byl tedy vyčíslen na 73 453,- Kčs.

Nejblíže architektuře socialistického realismu mají objekty jeslí a mateřské školky. Jesle jsou volně stojící, jednopatrovou stavbou s valbovou střechou. Stavba se nachází na ulici Švendova. Povolení ke stavbě bylo vydáno odborem pro výstavbu rady MěNV v Hradci Králové dne 18. 5. 1956 a investorská kolaudace byla provedena dne 25. 10. 1958. Dokument zápisu o předání staveniště pro výstavbu jeslí pochází z 5. července 1956 a dokument o uvedení do trvalého provozu nese datum 9. 12. 1958. Projektová dokumentace jeslí vystavěných podle typu T 55 byla v dokumentu z 20. 12. 1955 vyčíslena na 20 753,- Kčs.
Přesto, že typizace ve stavebnictví byla teprve v začátcích, můžeme realizaci prakticky totožných jeslí jako v Orlické kotlině najít např. v Praze 11. Tyto jesle měly sloužit celkem pro 55 dětí.

Oproti jeslím se budova mateřské školy nachází stále v relativně původním stavu (obnovou prošla valbová střecha s námětky a nová jsou také v současná bílá eurookna). Zajímavá geometrická fasádní výzdoba je zde naštěstí zcela zachována, stejně tak i barevná sgrafitová pole nad hlavním vstupem s tematikou hrajících si dětí.

Orlická kotlina patří podle velikosti staveb k sídlištím drobnějšího měřítka. Čtyřpatrové domy umístěné v prostředí bohatých pásů zeleně jsou vhodně začleněny do městského organismu. K mírnému znehodnocení prostředí zde došlo v sedmdesátých letech, kdy byl při východním okraji sídliště vybudován nadjezd nad Pospíšilovou třídou (roku 1978), který pro nadměrný hluk a znečištění přilehlého okolí nebylo možné zkolaudovat až do vytvoření protihlukových stěn v roce 2008.

S přibývajícími lety sídliště neztratilo na kvalitě. Jak uvádí historik architektury František Toman ve své knize z roku 1985, je zde s odstupem času oceňováno drobnější měřítko staveb, příjemné obytné prostředí a dobré začlenění do městského organismu.
Polootevřené vnitrobloky jsou doplněny dnes již vzrostlými stromy a udržovanou okolní zelení, trávníky a dětskými hřišti.

Rekonstruované fasády některých objektů nemají většinou tendenci se výrazně odlišovat od původních probarvovaných břízolitových omítek z 50. let. 

Jakub Grünwald, Tomáš Pill