Synagoga

Židovská náboženská obec v Hradci Králové začala zažívat svůj rozkvět od dob židovské emancipace v druhé polovině 19. století. Obec se nejprve setkávala v několika objektech na Starém městě, až našla na nějakou dobu útočiště v objektu čp. 67 v dnešní Rokitanského ulici, kde byla ve dvoře vystavěna patrně dřevěná synagoga podle projektu Viktora Weinhengsta a v domě sídlila administrativa a židovská škola. Tyto prostory však záhy přestaly stačit a obec pojala plán vystavět novou synagogu. Příběh výstavby nové synagogy v Hradci Králové začal 15. ledna 1903, kdy předseda Židovské náboženské obce v Hradci Králové právník Josef Tausik požádal město o přidělení pozemku zdarma: „...však jest to pravidlem, že obce věnují kostelním účelům – i pro synagogy – stavební místa zdarma“. Tato žádost nebyla vyslyšena a pozemek musel být odkoupen na základě podmínek prodeje někdejšího pevnostního eráru vydaných 4. prosince 1893. Josef Tausik oslovil obce ve městech, kde byly v nedávné době postaveny synagogy, které připadaly představitelům hradecké obce jako následováníhodné příklady, tedy Dobříš, Tábor a Čáslav. Ještě na jaře roku 1903 Václav Weinzettl obdržel plány čáslavské synagogy. Na podzim Václav Weinzettl oficiálně získal zakázku, k čemuž mu prostřednictvím Josefa Tausika gratuloval Ludvík Domečka i František Ulrich. Na projektu pracoval Weinzettl do března 1904. Vybrané staveniště se mu zamlouvalo, ocenil především tupý roh parcely, byl to podle něj „jeden z nejvýhodnějších útvarů městského staveniště“. Dne 25. dubna roku 1904 byl projekt schválen městskou radou a hned o dva dny později vyšla v Osvětě lidu vyhláška na podávání ofert pro řemeslníky a stavebníky.

Výstavba probíhala od 17. června 1904, kdy Weinzettl převzal práce výkopu základů. Původní plán byl takový, že by ještě v roce 1904 byla budova dokončena, což se však stihnout nepodařilo. Stavba probíhala i v průběhu celého roku 1905, Václav Weinzettl podal konečný účet těsně před Vánoci. Výplata některých účtů za stavbu se vlekla až do roku 1907, kdy byl vyplacen i stavitel Karel Šťastný, jehož účet byl několikrát rozporován, protože nedodržel ofertovaný rozpočet.

O dokončení synagogy a jejím slavnostním vysvěcení 24. září 1905 informoval pouze časopis Ratibor. Konkurenční časopis Osvěta lidu nevěnoval novostavbě ani zmínku, neboť pravděpodobně nebyl židovské menšině nakloněn, dokonce v té době osočoval Ratibor, že „páchne vždycky nedostatkem uvědomění českého“. Ratibor naznačil, že synagoga stojí na místě s historickou židovskou tradicí, neboť na protějším Kavčím plácku údajně stávala už ve 14. století židovská škola.

Časopis Ratibor psal, že novostavba královéhradecké synagogy patří k nejkrásnějším stavbám v Hradci Králové a vyzdvihuje slavnostní zasvěcení jako nebývale významnou událost. Účastnili se jej „zástupci obce, okresu, všech státních úřadů, škol, sborů důstojnických a četní hosté přespolní“. Kázání provedl nově instalovaný rabín Vilém Klauber, který nahradil starého rabína Abrahama Kohna, jenž roku 1905 zemřel. „Řeč byla bohatá myšlenkami, zvučně a pěkně byla přednesena, takže všem přítomným se zamlouvala“, psal Ratibor. K otevření nové budovy gratulovali hradecké obci zástupy rabínů a významných Židů z celé republiky. Rabín z Mladé Boleslavi dr. Steinreich například psal: „Nová modlitebna budiž výmluvným památníkem obětavosti bratří nám i pokolením budoucnosti“. Důležitost události shrnovala další gratulace: „Stánek má povznést židovství i sebevědomí ve městě“. Po zažehnutí věčného světla a uložení tóry následovala modlitba za císaře a závěrečný sbor. Zasvěcení synagogy se zúčastnil i Václav Weinzettl, psal, že „přijede s ženuškou“. Ratibor přislíbil věnovat popisu novostavby synagogy prostor v některém z příštích čísel, ale bohužel k tomu již nedošlo. Dobový tisk tehdy přednostně řešil narůstající hospodářskou krizi a boj o všeobecné volební právo, který měl vyvrcholit generální stávkou, a z lokálních témat reglementaci prostituce ve městě.

Trakt severovýchodní, směřující do Pospíšilovy ulice, obsahoval kancelář, byt rabína, ubytovací kapacity a místnost určenou k náboženské výuce. Trakt severní, směřující do dvora, obsahoval velkou modlitebnu a v patře zimní modlitebnu.

Jako hlavní průčelí bylo s ohledem na charakter okružní třídy jako výstavní a promenádní Ringstrasse určeno průčelí směřující ke Starému městu. Průčelí bylo sepnuto mezi dva symbolické kónické pilastry sahající od přízemí až po kupoli naznačující inspiraci domnělého průčelí Jeruzalémského chrámu. Na pilastrech jsou vyvedeny dva dekorativní symboly, snad připomínající palmu, tedy symbol obnovy a plodnosti, který ale rovněž odkazuje k Jeruzalémskému chrámu. V dřívější podobě před nedávnou rekonstrukcí byla symbolika a ornamentika na fasádě mnohem bohatší, propracovanější a vyvedena zlatými konturami, a tak dnes třeba symboly palem nejsou již tolik čitelné, jako na dobových vyobrazeních. Na židovských náhrobcích se palma objevovala i jako symbol dubu pláče (Alon bachut), oblíbeným symbolem byla právě na přelomu 19. a 20. století. Mezi pilastry nalezneme bohatě zdobený portál a v patře okno uzavřené do lomeného oblouku. V pásu nad čtyřmi okenními díly ve druhém patře se nachází hebrejský nápis „Do domu Hospodina budete chodit s jásotem“. Kupole navazuje na vysoké kónické pilastry a připomíná tak některé stavby sudetských průmyslníků. Nároží uzavírá zkosená věž zakončená etážovým cimbuřím. Nároží bylo původně prolomeno vstupním portálem ohraničeným dvěma egyptskými žulovými sloupy, na něž byla plánována dvě osvětlení s kulovými kryty, později byl tento vstup zaslepen a jeden ze sloupů se nachází ve sbírkách Muzea východních Čech. Fasáda severovýchodního křídla je již méně zdobná než hlavní průčelí. Z bohaté ornamentiky je zjevné, že se autor Václav Weinzettl i ideový tvůrce a zadavatel Josef Tausik inspirovali při výzdobě exteriéru i interiéru exotizujícími formami.

Z dochovaných účtů za synagogální sedadla víme, že synagoga byla už od dob svého vzniku téměř plně obsazena. Dodavatelem sedadel pro spodní část synagogy by hradecký truhlář Militký, sedadla na galerii provedl truhlář Hlavatý. Zámečnické práce provedl ve městě vyhlášený zámečník Jan Rabas, který později pracoval mj. pro Jana Kotěru při stavbě muzea. Varhany na galerii dodal kutnohorský výrobce Jan Tuček, s nímž se Václav Weinzettl seznámil pravděpodobně na jubilejní výstavě v Hořicích v roce 1903, kde Tuček předsedal hudební komisi.

Výmalbu obstaral královéhradecký dekorativní malíř Rudolf Tomášek podle instrukcí Václava Weinzettla. Pro výmalbu Velké modlitebny dodal Weinzettl vlastní návrhy, zimní modlitebnu a vestibul dostal Tomášek za úkol vymalovat „jednoduše a vkusně, oboje zlaceně“, ale dle své invence. Výmalba byla obnovena v roce 1936.

Oltář s mohutnými svícny po stranách byl navržen přímo Václavem Weinzettlem už na jaře roku 1904. Po druhé světové válce, kdy byla Velká modlitebna přepříčkována a její vybavení bylo demontováno, dostal se edikulový oltář spolu se dvěma lavicemi do synagogy v Rychnově nad Kněžnou, kde byl v menším měřítku adjustován, později restaurován a nachází se tam dodnes.

Dle dobových inventářů se v synagoze nacházelo mnoho velmi cenného vybavení, které často darovali významní Židé, kromě nábytku to bylo množství liturgického textilu (např. sedací i liturgické polštářky) a předmětů z drahých kovů – pohárů, svícnů, zvonců apod. V roce 1935 tak například věnovali manželé Otýlie a Leo Tausigovi devět modlitebních knížek s výslovným přáním, aby byly opatřeny razítkem Svazu Čechů-Židů. Ve stejném roce věnovali bohoslužebný pohár u příležitosti sňatku jejich syna Jaroslava. Leo Tausig později ještě rabína upozornil, že nákladný pohár musí být používán pouze při nejslavnostnějších příležitostech.

Během let 1905–1939 došlo k drobným úpravám a modernizacím, např. elektrifikaci, zavedení elektrického vytápění do synagogálního sálu a pravidelně probíhaly opravy varhan původní firmou Jana Tučka.

Kateřina Slabá, která o budově synagogy napsala bakalářskou práci, se domnívá, že po převzetí správy synagogy německým vedením města po roce 1939 existoval plán budovu strhnout. Během druhé světové války však synagoga posloužila jako sklad konfiskovaného židovského majetku. Po válce při pokusech obnovit židovskou obec v Hradci Králové krátce sloužila bohoslužbám, avšak po roce 1950 i tak velmi malá obnovená obec zanikla. V roce 1968 zchátralý objekt odkoupila Státní vědecká knihovna a budovu zrekonstruovala pro své účely. Do provozu byla knihovna uvedena z kraje roku 1971. Hlavní modlitebna byla při této rekonstrukci přepažena dvěma poschodími, ostatní prostory byly upraveny na sklady knih nebo na kanceláře. V roce 1998 proběhla generální rekonstrukce krovů a byla také osazena nová špice s Davidovou hvězdou. V roce 2006 proběhla rekonstrukce exteriérů, která však původní detailní ornamentiku jen vzdáleně připomíná. Byly však zvýrazněny dekorativní prvky, které v roce 1971 musely být sjednoceny na jeden odstín celé fasády. 

LZL