Záložní úvěrní ústav

Záložní úvěrní ústav sídlil ve městě od roku 1868 a míval tři až čtyři úředníky. Krátce před výstavbou nové budovy však počet úřednictva čtyřnásobně stoupl. Venkovská banka vzrostla na ústav zaměstnávající velký počet úředníků, kteří vyřizovali stále rostoucí agendu. Záměr postavit palác vzešel od Všeobecného penzijního ústavu v roce 1910.

První architektonický návrh na místě zbořených Caivasových domů se u odborné veřejnosti, ale i občanů, setkal s nevídaným ohlasem. V soutěži měli architekti vyprojektovat bankovní palác, v zadním křídle s činžovním domem a obchody v přízemí. Z třinácti návrhů zvítězil v soutěži v červnu 1910 architekt Viktorin Šulc (Schulz) z Plzně svým historizujícím projektem. V soutěžní porotě zasedal například architekt Kamil Hilbert. Na druhém místě se umístil návrh hradeckých architektů Oldřicha Lisky a Vladimíra Fultnera. V závěru roku 1910 odkoupil od penzijního ústavu pozemek silně se rozvíjející Záložní úvěrní ústav, který pokračoval v myšlence stavby paláce spojeného s obytným domem v zadním traktu. Nový investor odmítl výsledky předešlé soutěže a vypsal užší soutěž. K účasti byli vyzváni architekti Osvald Polívka, Oldřich Liska a Josef Novotný, později byl vyzván i Jan Kotěra. Stavba byla realizována podle projektu Osvalda Polívky v letech 1910–1912. Zde neúspěšný Jan Kotěra poznal, že "Ulrichův vliv v místním privátním sektoru není neomezený, a poprvé v Hradci zakusil pachuť neúspěchu."

Bouráním Caivasových domů pověřil ústav místního stavitele Josefa Novotného v roce 1910. V dubnu 1911 schválila městská rada stavbu třípatrového objektu. Stavební povolení pro třípatrovou novostavbu pochází z 10. listopadu 1910. Stavbu provedla společnost Václav Nekvasil stavební a.s. (vedená již synem Otakarem Nekvasilem) z pražského Karlína. Hrubá stavba měla být hotova do dvou měsíců a přes zimu zůstat bez omítek. Již 30. září 1912 se stěhovali úředníci do nového paláce. Přední fasádu provedla hradecká firma Klumpar a spol. Stavba je provedena z cihel, železobetonových trámů, stropů a sloupů.

Osvald Polívka navrhl tři patra, v přední části domu zvýšené přízemí. Na roh umístil svůj oblíbený motiv věžovitého hranolového nároží, které tvoří nejvýraznější část průčelí. Tvarosloví architekt výrazně redukoval a zdobnými prvky se stávají pouze sochy, kované zábradlí balkónů a maskarony. Plochu průčelí člení svislé štukové pásy z vejcovce zakončené v prvním patře maskarony. V průčelí zvýraznil vertikalitu a asymetrii, redukcí článků dospěl k plošnosti celku a v purizující secesi se téměř přiblížil kotěrovské moderně. Secesní organičnost nahradil v klasicizujícím stylu kontrastem barev omítky. V hradecké realizaci použil některé historizující prvky s ohledem na konzervativní klienty - dientzenhoferovské schodiště a barokem ovlivněné umístění plastik u vstupu.

Výzdobu průčelí obstaral dvěma bronzovými sochami Ladislav Jan Šaloun, který již dříve s Polívkou spolupracoval v Praze. Bronzové sochy z roku 1908 do města dovezli na počátku října roku 1912. Mužská postava oblečená do staroslovanského oděvu představuje Kontabilitu (účetnictví, účtověda). Ženská figura ověšená ovocem alegorii Plodnosti. Tradičně se alegorie nazývají Obchod a Úroda. Sochy atlantů na nároží věže vytvořil František Fabiánek. Dva atlanti z roku 1912 se psy představují Ostražitost, třetí se včelím úlem ztělesňuje Spořivost.

Místnosti v průčelí úvěrního ústavu patřily bance. V přízemí se kolem vestibulu nacházely směnárny, pokladny a oddělení pro vkladní knížky. „Odtamtud vchází se také do safes-depots, jež zřízeny nejmodernějším způsobem firmou Wertheimer.“ V prvním poschodí se nalézaly ředitelny, zasedací síň správní rady, místnost úřadujícího člena správní rady, oddělení korespondence a burzovní oddělení, uhelná centrála prodejní kanceláře Sdružených východočeských cihelen a oddělení pro prodej cementu, sádry a strojních olejů. Ve druhém poschodí sídlily místnosti účtárny a úřadovny a ředitelna pobočky Diskontní společnosti. Ve třetím poschodí oddělení kontrolní, pro eskont směnek, obvodních informací, dále úřadovna revizorů, vlastní telefonní centrála a výpravna dopisů. Pod střechou byly v ohnivzdorných místnostech umístěny archívy. Vedle hlavního vchodu se z pravé ulice nalézal postranní vchod, v patrech byly místnosti šéfů oddělení pro klidné vyřízení transakcí. Budova také obsahovala množství čekáren a zvláštních východů. Celý objekt banky je ve třech patrech podsklepen.

Výlohy obchodů sídlících v průčelí dostaly až funkcionalistický charakter. Geometrické výklady se skleněnými zaoblenými rohy měly stahovací markýzy s reklamními nápisy. V obchodech směrem do náměstí sídlilo knihkupectví a nakladatelství Bohdana Melichara, na druhém rohu módní závod Jaroslava Malíře. Roku 1913 byla v přízemí domu zřízena stálá výstava strojů, vyrobených v místních závodech. Prvním vystavovatelem se stala hradecká továrna na automobily KAN.

Budovu zdobí vitráže na stropu vchodové haly, ve světlíku a v oknech schodiště. Návrhy vitráží provedl pravděpodobně Osvald Polívka, který je navrhoval i na jiných svých stavbách. Objevují se nejčastěji motivy ptactva, květin a váz. Jasně barevné vitráže jsou stylizované a geometrické. Původní osvětlovací tělesa ve dvoraně, směnárnách a v prvním poschodí vyrobil závod Franty Anýže. Původní jsou také kované mříže balkonu, mříže oken a zábradlí. Na zábradlí velkého balkonu v prvním patře se nacházel v kovaných kruzích nápis „Záložní úvěrní“ a na římse balkonu „ústav.“ Původní je i kamenická výzdoba – mramorové obložení a geometrická mozaika, mramorový krb a pamětní deska v čekárně v prvním patře.  Z původního vybavení místností se zachovala nejlépe vstupní hala, pracovna ředitele s úřadovnou a čekárna v 1. patře.

Nerealizované projekty paláce (stejně jako realizovaný Polívkův), značně převyšující římsu náměstí, budily velké protesty, a to nejen majitelů okolních domů, ale také odborníků jako Jana Kotěry, hradeckého vzdělance a zdravotního znalce Otakara Klumpara, konzervátora Emanuela Pippicha. Také Klub za starou Prahu žádal městskou radu „aby zaujala ochranné stanovisko k rázu a celku náměstí“, pro které jsou typické dvoupatrové budovy, bez rizalitů a s horizontálním dělením. Nové domy, jako například Špalkův obchodní dům (na protějším nároží), „jsou komponovány falešně k památkám“. Ve Věstníku Klubu za starou Prahu se vyšel rozsáhlý článek o Hradci a nevhodném plánovaném projektování nových budov v historické zástavbě.

Jan Kotěra nesouhlasící s vítězným Šulcovým projektem doporučoval nový projekt zohledňující výškový přechod mezi domy. Kotěra zaslal ústavu náčrtek, který mu byl úvěrní společností vrácen, protože „dle vyjádření několika odborných znalců těžko dal by se provést." Šulc o Kotěrově návrhu prohlásil, že „vnitřní rozřešení budovy…bylo přímo znemožněno“. Nad podloubím navrhl Kotěra výšku jen do jednoho patra, takže by výškový přechod ustoupil do pozadí. Zákazem výškových staveb na náměstí nechtěl stavební práce zdržovat a mínil, že „bude v daném případě správnější připustit i stavby 3 respektive 4 patrové…avšak musí se přihlížet k možnému ladnému připojení.“ Kotěra se už od počátku zajímal o projektování stavby. Hlídal průběh staveniště hotelu Grand a současně i muzea při svých častých pracovních návštěvách Hradce. V korespondenci se starostou Ulrichem se zajímá o bližší informace a žádá ho o podklady. Projekty a sádrový model ústavu vyhotovil Kotěra v roce 1911 v neoklasicistním stylu a s vážnou a zdrženlivou formou. Kotěrovy snahy zmařil zásah pražského ústředí ústavu v roce 1911. Proč nebyl v Hradci oblíbený architekt vybrán a co vedlo okresní výbor k vyhlášení nové soutěže, kterou vyhrál Osvald Polívka, je záhadou. Snad se tak stalo pro Polívkovu oblibu v Praze, kde architekt získával množství zakázek různými způsoby, nebo proto, že se stal architektem paláců pro peněžní ústavy a měl kontakty na pražské politické a finanční špičky.

Realizovaná stavba dle návrhu Polívky budila ohledně porušení výšky stejné reakce jako Šulcův projekt. Spisovatel Rudolf Medek mluví o náměstí jako o krutě zohaveném, linie střech nových staveb je ve třech místech „násilně zlomena a vyzvednuta“. Budovu Záložního úvěrního ústavu označuje za „nejohavnější hradeckou stavbu.“ Polívka se v Hradci projevil jako „ne dosti vkusný dekoratér.“ Polívkovo průčelí se nápadně podobá sousednímu domu obchodníka Špalka (od Vladimíra Fultnera a Oldřicha Lisky z let 1910–1911). Velmi úzký vztah má stavba také k Polívkově Živnostenské bance v Terstu, a to zejména průčelím a umístěním Šalounových plastik.

S novou budovou byli Hradečáci řemeslně velmi spokojeni. V uměleckých kruzích ale nebyl Polívka oblíbený a jeho realizace v Hradci se setkala s kritikou. „U praktika jeho významu a obratnosti překvapuje nakonec i ztráta smyslu pro měřítko v celku i v detailu, zejména tam, kde jde o vyhovění novým potřebám doby.“

Ve dvoraně byly v 80. letech 20. století odstraněny původní příčky z mramoru a dřeva za účelem otevření prostoru. Po mnoho let zde bylo sídlo ZZN (Zemědělské zásobování a nákup), kanceláře zde mělo Sdružení podniků bavlnářského průmyslu a ČSAD. Po roce 1987 byla budova upravena pro Muzeum dělnického hnutí, které zde přes jeden rok sídlilo.

Od ledna 1990 zde sídlí Galerie moderního umění. V letech 2014–2016 proběhla rozsáhlá rekonstrukce budovy, při které byly odstraněny stavební úpravy z minulosti a provedeno restaurování uměleckých děl a uměleckořemeslných dekorativních prvků v interiérech (nábytek, kování, osvětlovací tělesa apod.) Taktéž bylo provedeno náročné restaurování cenných vytlačovaných papírových tapet. Rekonstrukce 3. patra (za účelem otevřenější expozice moderního umění) citelně zasáhla do rázu původních interiérů. Odstraněním příček a propojením někdejších kanceláří s ochozem kolem světlíku nad vstupní halou vznikl otevřený prostor. Ve světlíku nad vstupní halou byla nevhodně umístěna výtvarně pojatou vzduchotechniku.

ZH