Schodiště u kostela Panny Marie (Gočárovo schodiště)

K vypracování schodiště vyzval Josefa Gočára starosta František Ulrich na konci roku 1908, krátce poté, co Gočár opustil ateliér Jana Kotěry a začal samostatně projektovat. Železobetonové schodiště z armovaného betonu navrhl Gočár jako svoje druhé hradecké realizované dílo na místě zbouraného hostince U Zlatého beránka a věže Kropáčky sloužící v té době jako obecní šatlava.  Zbourání této renesanční věže ukončilo vleklou diskuzi o nutnosti vybudovat na Velké náměstí nový vstup. Gočár musel při řešení projektu překonat velký výškový rozdíl obou ulic a přiléhajících slohově rozdílných staveb. Projekt vypracoval pravděpodobně na přelomu roku 1908 a 1909, protože již 11. února poslal starostovi Ulrichovi kompletní dokumentaci s popisem. Městská rada Gočárův projekt schválila 15. května 1909. Podobu návrhu významně ovlivnil požadavek alespoň zčásti pohledově zakrýt nevábné dvorky a zahrady u jižních teras. Architekt ukončil obloukem průhled ze starého města do okružní třídy a spojil velmi rozdílné části. Vysoká stěna s obloukem směrem z náměstí uzavírá volný prostor mezi domy a má zde funkci opěrné zdi.

Městská rada rozhodla na svém zasedání dne 20. září 1909 o zadání práce „dle návrhu arch. Jožy Gočára z Prahy.“ Schodiště mělo omítku z umělého kamene ošpricovaného kladivem. Povrch betonu se kladivem zpracoval tak, že měl podle Gočára vypadat jako z jemně štokované žuly. Volbu pro tehdejší dobu ještě ne zcela běžného materiálu zdůvodňuje Gočár v dopise adresovaném starostovi Ulrichovi: „Volil jsem beton z toho důvodu, jelikož při tak velké mase architektonické, které jest na zakončení prospektu zapotřebí, jest vhodnější a lacinější než kamenná architektůra, a jednak z důvodu toho, že vzdoruje výborně povětrnosti a zachovává svůj původní vzhled. Povrch betonu zpracoval by se tak, aby činil dojem, as jemně štokované žuly.“ Avšak právě kvůli finálnímu provedení povrchové úpravy betonu vznikl drobný spor mezi technickou kanceláří a firmou Bohumír Holmann a spol., která práce prováděla. Jmenovaná firma totiž namísto projektované cementové, štukované omítky použila omítku umělou, čímž došlo ke zvýšení účtované ceny. Své počínání firma hájila tím, že umělou omítku provedla výslovně na Gočárovo přání. Nakonec vyšlo najevo, že Josef Gočár o podobné věci s firmou vůbec nejednal, neměl k tomu ostatně ani oprávnění. Technická kancelář tedy odmítla požadovaný příplatek firmě vyplatit a celý spor byl tímto ukončen. Schodiště bylo otevřeno veřejnosti dne 24. srpna 1910.

Schodiště je dlouhé asi 20 m, se dvěma odpočívadly a čtvercovou podestou, z níž vlevo vede další schodiště s odpočívadlem, na kterém se o 180 stupňů zalamuje. Celé je lemováno širokým plným hladkým zábradlím, kolem podest zvýšenými a obdélnými otvory. Proti ulici se zvedá stěna s vysokým obloukem po stranách s hranolovými žebry, mezi nimiž jsou v dolní části půlkruhové záklenky. Původní osvětlovací těleso oblouku je složené ze tří luceren.

Toto schodiště představovalo ve své době jedno z mála děl, které posunulo vývoj moderní architektury v řešení prostorového úkolu i po stránce výtvarné. Monumentální stavba z betonu Hradečáky ohromila nejen díky možnosti užití a zdůraznění holého železobetonu. Krátce po svém dokončení se realizace setkala s ostrou kritikou. Schodiště dokonce nazval lidový vtip "U tří tupláků", podle nevšedního tvaru elektrických lamp. Reakce místních byly rozporuplné. Také místní tisk nenechal na schodišti nit suchou. „Je to krásné? Je to sice moderní, ale krásné to není [...] Ty prázdné monotónní zdi docela se nehodí mezi barokní budovu kostela Panny Marie a barokní fasádu domu U Zlatého beránka. Mimo to při pohledu z Komenského ulice zdi tyto do pěkné fasády domu U Zlatého beránka zařezávají se tak hrozně, že kdo má trochu vkusu, raději oči obrátí jinam. Stala se chyba, že nedal se vypracovati plán schodů s jejich okolím...Dnes ostudnou chybu tu více odčiniti nelze.“ Noviny dokonce píší: „Nevkusná brána tato, když již stojí, zbourati se nedá, ale měl by se aspoň pohled na ni z Velkého náměstí zakrýti. Nejsnáze provedlo by se to způsobem, aby postavena byla vkusnější brána mezi kostelem Panny Marie a dům U Zlatého beránka, kde dříve již zeď stávala a aby do ní nebo za ni přeložil se transformátor z Velkého náměstí, který není mu žádnou okrasou.“ Ve třicátých letech nazývají schodiště „závadou esteticko-hygienickou prvního řádu.“ Klidný kout býval večer a v noci znečišťován místními štamgasty. Tisk žádá v blízkosti schodiště o zřízení veřejných záchodků. S tímto souvisí také epigram:

„Vše co nejmodernějšího ve světě pokroků / to musí mít salon republiky, město votroků. / Též veřejných záchodků typ zcela nový, / jděte se podívat na schody Gočárovy.“

Stavby se zastal v místním tisku propagátor moderní architektury František Tichý: "Chceme-li mít Hradec Králové městem krásným, pak obraceti se musíme o návrhy k architektům opravdu vynikajícím...Buďme rádi, že smysl pro krásu v Hradci se zmáhá a jděmež dál přes ty, kteří smysl ten od přírody nemají, nebo u nich vzbuzen nebyl, neboť nedostalo sejim potřebného vzdělání." V roce 1930 schodiště vidí historik umění Karel Herain tak, že "zapadlo do prostředí jak významná samozřejmost" a že jeho výstavbou Hradec "získal prvý nekompromisní příklad puristické architektury."

Gočára inspirovala esej architekta Petera Berense, z roku 1908 „Co je monumentální umění?“ uveřejněná v časopisu Styl. Na základě této eseje můžeme schodiště vnímat jako "monumentální architektonický počin", který "nespočívá ve velikosti, ale v nadčasovosti."

V letech 1995–1997 bylo schodiště celkově rekonstruováno a opatřeno barevně nevhodnou žlutou omítkou. V roce 2009 proběhla rekonstrukce, při které získalo bílou omítku.

ZH