Přístavba spořitelny

Spořitelna Královéhradecká se stala jedinečným nástrojem města pro stavební a urbanistický rozvoj. Z profitu městem vlastněného finančního domu město hradilo rozvojové projekty, stavební akce, bytovou výstavbu, občanskou výstavbu (městské lázně) a byla to také spořitelna královéhradecká, která poskytovala výhodné úvěry pro stavbu významných veřejných budov (třeba sokolovna). Spořitelna už od počátku dvacátých let uvažovala o rozšíření svého objektu čp. 33 na Velkém náměstí.  V roce 1922 navrhl adaptaci a rehabilitaci objektu Oldřich Liska, který navrhl rebarokizaci fasády. V roce 1927 vypsala Spořitelna architektonickou soutěž na úpravu a dostavbu objektu, v níž nebyla udělena první cena, avšak druhým místem byl oceněn návrh architekta Františka A. Libry, třetí příčku obsadily dva projekty od Oldřicha Lisky a bratrů Rejchlových. Výsledky soutěže nicméně nebyly realizovány.

V roce 1931 přistoupila spořitelna k realizaci dostavby dvorního spořitelního atria (střední trakt mezi historickým objektem otočeným do náměstí a zadním traktem otočeným k okružní třídě) a nového obytného objektu v dvorní části sousedního čp. 34 (Dům U Špuláků), který dostal nové čp. 800. Autorem této realizace byl architekt Jan Rejchl, který pro Spořitelnu realizoval v polovině 20. let návrhy regulace Věkoš v rámci plánů připojení okolních měst a obcí k Hradci Králové. Rejchlův projekt dostavby spořitelny zahrnoval také sjednocení jižní fasády, která směřovala na první okružní třídu a vypíná se nad klasicistním schodištěm Bono Publico, a úpravu odpočivné zahrady přiléhající k zadnímu traktu spořitelny.

Přestože se jednalo o jednu stavební akci, měla dva stavebníky. Stavebníkem obytného domu bylo oficiálně město, přestože poskytovatelem financí byla Spořitelna. V suterénu tohoto objektu se nacházelo pět sklepů, společná koupelna pro dva byty v přízemí a velkorysé a moderní zázemí pro praní – s pracími vanami i prostorem pro automatickou pračku, žehlírna a sušící komora. Samostatně byla přístupná část s kotelnou. Snížený prostor obsahoval dva kotle, další dvě části pak sklad uhlí a podúrovňový dvorek. Přízemí obsahovalo dva stejně velké byty – s vykachlíkovanou předsíní, odkud byl vstup na toaletu a do spíže, následovala kuchyň s palubkovou podlahou a vykachlíkovaným koutem s plotnou a ložnice s povrchem z bukových parket. Dispozice prvního patra měla být stejná – dva byty bez koupelny – ale architekt nakonec provedl změnu, dvě bytové jednotky propojil v jednu a zřídil v západní části koupelnu. Druhé a třetí patro zasahoval jeden velkorysý byt, jakási vila v činžovním domě. V druhém patře byla umístěna předsíň, toaleta, pokoj pro služku, kuchyň a velká jídelna s obytným pokojem, propojená posuvnou stěnou. Výměra pokoje s jídelnou byla stejně velká jako celý byt v přízemí. Lišila se o podlahové krytiny, oproti levnějším bukovým byly v tomto rozměrném bytě luxusnější parkety dubové. Třetí patro obsahovalo ložnici, dětský pokoj, koupelnu a velkorysou střešní terasu, sahající přes celou šířku stavby.  O obyvatelích domu už rozhodovala městská technická kancelář jako vlastník domu. Dva menší byty v přízemí nebyly pronajaty, velký byt v prvním patře si pronajal ředitel Karel Kašpar a největší byt ve druhém a třetím patře právník Josef Kaňka.

O dispozici spořitelního atria si můžeme udělat představu z dobových fotografií. Jan Rejchl, který v roce 1934 zkušenosti z navrhování spořitelen vtělil do své dizertační práce s lapidárním názvem Spořitelny obhájené na pražské technice, navrhl atriovou přízemní stavbu s vyvýšeným stropem ústřední části, kam vnikalo denní světlo světlíkovými okny. Kolem obdélné atriové haly se nacházely obslužné přepážky. Místnosti vévodily čtverhranné hodiny. Interiér se vyznačoval tmavým dubovým nábytkem, využitím mosazi a chromu a nad pokladnami byly zavěšeny podsvícené nápisové panely z mléčného skla. Oba objekty – jak spořitelní atriová hala ve dvoře čp. 33, tak obytný objekt čp. 800 – jsou asi nejvyspělejšími realizacemi Jan Rejchla, které se kloní k architektonické avantgardě. Nejvíce o tom svědčí byt ve druhém a třetím patře, který následuje všechny atributy nejaktuálnější obytné architektury pro nejbohatší klientelu.

Po dostavbě původního objektu na Velkém náměstí v roce 1932 nicméně trval záměr postavit novostavbu. Tento plán se Spořitelna snažila realizovat až do roku 1940 a zapojila do něj velký počet hradeckých i mimohradeckých architektů: vedle Jana Rejchla a Oldřicha Lisky také Josefa Gočára, jeho žáka Karla Mahrlu, Josefa Fňouka, kancelář Jindřicha Freiwalda a Jaroslav Böhma, Evžena Linharta, Václava F. Hofmana, Josefa Havlíčka, Vladimíra Krcha či Vladimíra Zákrejse. Z řady návrhů pro různé parcely však pro nedostatek politické vůle města, nedostatek financí i kvůli nedostatečnému památkářskému konsenzu, proti některým záměrům protestoval i Klub a starou Prahu, se novostavba Spořitelny Královéhradecké realizovat nepodařila a zůstalo tak jen u Rejchlovy dostavby z let 1931–1932. 

LZL