Kostel Božského Srdce Páně

V situaci po roce 1918, kdy katolická církev zaznamenala velký odliv svých členů, chtěli církevní představitelé modernizovat svůj obraz. Jednou z takových cest byla i architektura nově stavěných chrámů. Výjimkou nebylo ani královéhradecké biskupství, které se na základě iniciativy místní buňky československé lidové strany rozhodlo z kraje 20. let pro výstavbu nového svatostánku v obci Pražské Předměstí, která byla tehdy na samotném Hradci Králové ještě nezávislá. Pár aktivních občanů v čele s dr. Janem Sobotou, který byl hybnou silou a schopným organizátorem, založilo Spolek pro stavbu a vydržování kostela. Spolek byl sice podporován biskupem Karlem Kašparem, finance na výstavbu si ale musel sehnat sám. Prvním finančním vkladem bylo dědictví 5000 korun po Josefu Doubravovi, hradeckém biskupovi, který v roce 1921 zemřel a který se údajně pro myšlenku nového kostela nadchl. Zatímco si spolek povzdechl, že „začínáme s pomocí Boží!“, záhy začala přispívat řada farníků. Příspěvky se pomalu scházely, takže v roce 1925 Spolek pořídil projekt od pardubického architekta Bóži Dvořáka na malou novobarokní kapli na parcele o pouhé výměře 630 m2. Tato parcela však nebyla vyhovující a hradečtí katolíci měli větší ambice než pouhou kapličku, proto využili situace, kdy exponovanou parcelu na Pražském Předměstí nevyužila Československá strana socialistická pro vybudování lidového biografu a mohl ji tak zakoupit Spolek pro stavbu a vydržování kostela za 86.170 Korun. Pro tuto parcelu vypracoval nový projekt architekt Anton Schneider. Jeho kostel byl sice zakomponován do blokové zástavby, obsahoval ale dvě věže, mezi něž byl rozložen mohutný segmentový fronton. Celé pojetí kostela bylo ve stylu moderního baroka, které se doposavad jevilo jako dominantní styl hradeckých katolíků. Schneiderův kostel však nedoporučili posuzovatelé, mezi něž patřil pražský architekt Kamil Hilbert, jehož názor na projekt si vyžádal okresní výbor. Následovaly ideové návrhy architektů Bedřicha Adámka, hlavního autora hradeckého areálu nemocnice, plzeňského architekta Josefa Pechana či architekta Františka Jaroslava Černého. Na jejich základě projekt nakonec vypracoval architekt Bohumil Sláma.

Slámův projekt měl být především demonstrací modernity. Podélný prostor byl zaklenut železobetonovými oblouky o rozponu 18 metrů vysokými 19 metrů. Centrální věž, osazená mohutným křížem, je vysoká 46 m, tvoří dominantu celého předměstí a sama o sobě je konstrukčním divem: váží 168 tun a je založena na 80 cm silné železobetonové desce. Kříž měl mít symbolický význam: „Mohutně a dojemně působí tento kříž na duši diváka, vzněcuje srdce zbožná, burcuje chladné a důrazně připomínaje své memento srdcím zatvrzelým,“ psal katolický časopis Štít.

Vnitřní výzdoba je velmi prostá. Zbožnost je zde orientována na svatá místa na rozdíl od dřívější úcty světců, což můžeme číst jako určitou reformní snahu. Postranní kaple jsou totiž zasvěceny Božímu hrobu a Jesličkám. I uplatnění řeckého kříže všude v interiéru (na konzolách nástěnných lamp, zábradlí empory atd.) odkazuje k prvotní ideji starokřesťanské církve. Oltář s mramorovou sochou svatého Václava byl zhotoven až několik let po vysvěcení kostela v roce 1932 podle modeletta sochaře Miroslava Vávry v hořické kamenické škole. Oltář byl vysvěcen pár hodin před podepsáním Mnichovské dohody v roce 1938.

Výstavba kostela spustila i jakousi nepsanou soutěž o „první moderní katolický svatostánek“, která se rozhořela mezi stavebníky hradeckého kostela, kostela sv. Václava ve Vršovicích, kostela sv. Cyrila a Metoděje v Hejčíně a kostela Nejsvětějšího Srdce Páně na Vinohradech. Štít psal, že základní kámen královéhradeckého kostela byl položen jako první, tedy 28. září 1928 a zasluhuje tudíž prvenství. Jedinečnost mu ale přesto měly zajistit i jiné kvality: „Žádný se netěší takové oblibě všeho obyvatelstva, jako ten v Hradci Králové.“

Architektonické řešení, které Bohumil Sláma v hradeckém projektu nabídl, nebylo vůbec jednoduché. Pokusil se snoubit požadavek monumentality, který si katolická církev na rozdíl třeba od církve československé na své moderní kostely kladla, s trendy té nejaktuálnější architektury purismu, a to vše musel vtěsnat do parcely, z obou stran uzavřené blokovou zástavbou. V těchto ohledech je Slámova stavba sice nesrovnatelná s tou nejavantgardnější architekturou, pro katolickou církev se ale jednalo o jeden z vrcholů snahy o modernizaci své architektury a v každém případě jde o tvůrčí výkon navýsost originální. 

LZL