Činžovní dům Josefa Jihlavce II

V době, kdy probíhala prostorově ucelená výstavba na dnešním Ulrichově náměstí, se na labském nábřeží za Městským muzeem vytvářel nový urbanistický celek. V letech 1929–1930 zde byla postavena sokolovna, jejíž součástí byl i koncertní sál od Milana Babušky, plně funkcionalistické městské kryté lázně, které ve své době plnily ty nejnáročnější technické požadavky, Okresní hospodářská záložna (1933) podle návrhu Jana Rejchla a Národní banka československá (1931) od jeho bratra Václava Rejchla. Posledně jmenovaná banka už mohla navázat na sousední dům čp. 757 v Divišově ulici, který byl postaven v roce 1928 podle návrhu Bohumila Waiganta po jeho opětovném návratu do Hradce Králové.

Dva roky před svou smrtí, po dlouhé přestávce prožité na Slovensku, se, v Hradci zkušený a renomovaný architekt, Bohumil Waigant ve své tvorbě navrátil k principům, které formově odkazovaly k zásadám jeho učitele Jana Kotěry. Waigantův posun byl pravděpodobně dán nejen jeho uměleckým vývojem, ale zvláště novou architektonickou situací v Hradci Králové, kde znovu ožil odkaz Kotěrova díla v podobě cihlové řeči v pracích Josefa Gočára, a kdy se začaly objevovat nové architektonické programy purismu a funkcionalismu. Dům čp. 757 z roku 1928 je nadmíru kvalitním dokladem těchto tendencí.

Od žádosti o stavební povolení investora a známého místního stavitele Josefa Jihlavce z května 1928 do doby, kdy byl celý objekt dokončen a zkolaudován, uběhlo pouhých šest měsíců. Průčelí domu plánové dokumentace se mírně liší od konečné podoby. Waigant zřejmě původně nezamýšlel konkávně prolomit střed hlavního průčelí, také se z původních plánů zdá, že volnou sochu, která měla zdobit střed průčelí, plánoval v abstraktnější kompozici, než jakou ji vidíme dnes. Ze zásadnějších adaptací domu byla pouze v roce 1934 po celé délce průčelí provedena hladká nadezdívka atiky. Rodina stavitele Jihlavce byla vlastníkem objektu až do roku 1955, kdy dům propadl ve prospěch státu.

Obdélnou hmotu památkově chráněného objektu horizontálně člení průčelí, které podléhá klasickému schematickému rozdělení na parter a obytnou část. Dům má ryze moderní, racionální charakter. Výraz stavby spoléhá na kompozici čistých ploch, kdy fasáda je tvořena režnou cihelnou strukturou v kombinaci s okrovou omítkou. Mezi trojdílnými okny v patrech se střídá cihelný dezén s průběžnými římsami ve tvaru meandru. Výrazným kompozičním akcentem celého objektu je symetrická osa v podobě cihelné, dovnitř zalomené zdi, která kromě přízemí prostupuje všemi patry. Tento dominantní prvek dnes působí dojmem jakéhosi kubisticky zalomeného vlaštovčího ocasu především díky tomu, že už zde postrádáme původní zakončovací římsu. To vše ještě umocňuje další výtvarný motiv na průčelí – volná plastika panny od hradeckého sochaře intimních figur oslavujících ženy a ženství Josefa Škody. Mladá žena symbolizující stavitelství, postavená na mohutný představený sokl, se přidržuje stylizovaného pilíře sestaveného z malých hranolů.

Waigant, který v nově postaveném domě bydlel, si zde vytvořil vlastní, dle všeho velmi zajímavý, ale nedochovaný interiér. „V tomto prostředí bytovém, v němž je mnoho osobitosti a záliby svého navrhovatele, který měl tolik smyslu pro použití materiálu, solidní a účelné jeho zpracování, také jeho autor zemřel.“

SS