Muzeum

Potřeba nové budovy muzejní instituce v Hradci Králové byla zřejmá už v první polovině 90. let 19. století. V roce 1895 byl z iniciativy Františka Ulricha, který byl také členem kuratoria městského muzea a následného „správního výboru průmyslového musea“, zakoupen pozemek na první okružní třídě na místě pozdější synagogy. V roce 1898 předložil vyzvaný architekt Jan Koula návrh muzejní budovy. Měla mít dispozici nepravidelné blokové zástavby s nárožní věží. Koula zvolil pro reprezentativní veřejnou budovu styl novorenesanční, který byl tehdy pro podobně významné české občanské stavby jasnou volbou. Přestože se dochovaly Koulovy náčrtky, dokládající promyšlenou a funkční cirkulaci návštěvníků skrz muzejní budovu, konzervativní architektonická forma Františka Ulricha patrně nezaujala, což můžeme vyvodit z faktu, že spolupráce s Koulou nepokračovala. Nedostatky Koulova návrhu lze shrnout následovně: „Patrně příliš obecné zadání, snaha řešit každou funkci muzejní instituce separátně či neztotožnění architekta s parcelou se podepsaly na rozpačitém výsledku“ [1]. Parcela na Okružní třídě byla nakonec pro záměr výstavby budovy muzea opuštěna, protože neposkytovala prostor pro další stavební rozšiřování instituce.

První zprávy o tom, že by se úlohy projektování nové muzejní budovy měl zhostit Kotěra, máme z architektova dopisu jeho příteli Richardu Gombrichovi z 18. prosince 1904 [2]. Už během roku 1905 probíhala korespondence mezi kuratoriem muzea a Kotěrou o koncepci budoucího projektu muzejní budovy. Kuratorium se scházelo ve složení Otakar Klumpar, jeho žena Marie Klumparová, která byla plnohodnotnou členkou kuratoria muzea i po manželově smrti v roce 1915, Jaroslav Červený, Josef Pazourek, Karel Trapp, František Ulrich a předsedající Ladislav Haněl, ředitel zámečnické školy. V této době měl projekt dispozici ještě souměrnou podle podélné osy, protože v severním křídle měla být umístěna jen čítárna s knihovnou, zatímco kanceláře archiváře, tajemníka a ředitele sem přibyly až v průběhu roku 1906 a projekt získal charakteristickou podélně i příčně nesouměrnou dispozici. Tento efekt později historikové architektury ztotožňovali s konceptem větrníkového půdorysu prosazovaného v prérijních domech americkým architektem Frankem Lloyd Wrightem [3]. Přestože Kotěra byl s Wrightovou architekturou seznámen, hradecké muzeum získalo dynamický půdorys především změnou funkční skladby prostor v reprezentativním přízemí. Frank Lloyd Wright sám ostatně používal větrníkový půdorys výhradně pro soukromé obytné domy.

Inspirací pro stavební program hradeckého muzea, které zmiňují prameny, mělo být především liberecké muzeum, a nakonec nerealizovaný projekt Friedricha Ohmanna, v otázkách nábytku a vnitřního zařízení plzeňské muzeum od architekta Josefa Škorpila. Jan Kotěra přijal jako inspiraci ve zvoleném pojetí exteriéru stavbu zemské porodince u Apolináře v Praze od architekta Josefa Hlávky [4], který byl ale údajně Kotěrovým kritikem.

Na projektu spolupracovali dva významní Kotěrovi zaměstnanci: do jara 1908 to byl Josef Gočár, který je také podepsaný pod některými, téměř finálními plány a pak především Otakar Pokorný, který už dříve vedl v Kotěrově kanceláři projektování a výstavbu Národního domu v Prostějově. Při výstavbě muzea byl patrně přítomný ještě Kotěrův zaměstnanec a bratr sochaře Antonína Waiganta, Bohumil Waigant, jehož podíl a účast ale není pramenně podložena. Antonín Waigant realizoval výzdobu v interiérech muzea.

Mezi lety 1906–1908 se kromě zmíněného půdorysného vyosení na dispozici mnoho neměnilo, vývoje doznal rozsah i forma výzdoby exteriérů i interiérů. Zatímco axonometrické návrhy z roku 1907 ukazují, že vstupní střední trakt měl být konkávně prohnutý a vyzdobený secesními lineárními ornamenty, definitivní plán z podzimu 1908 počítá s nakonec realizovanou ústupkovou formou a střídáním hladké a režné (tzv. česané omítky) a glazovaného a neglazovaného režného zdiva. Využití režného zdiva mělo symbolický význam. Neomítaná režná cihla vedle někdejší josefínské pevnosti současně odkazuje k místní katedrále sv. Ducha ve stylu tzv. slezské gotiky a stala se tak vizuálním symbolem městské architektury. Redukce ornamentu, zjednodušení pojetí fasády a důraz na kombinaci režného, glazovaného zdiva s omítkou měl ale především finanční důvody. K razantním škrtům došlo v létě roku 1908. „Musím ovšem značně zjednodušiti fasádu. Ve hmotách a tvarech se mnoho již změniti nedá a nastane tudíž zjednodušení tím, že se použije levnějšího materiálu. Za tím účelem zrestringuji použití kamene na minimum a pracuji nyní na fasádě v tom smyslu, že by byl sokl budovy betonový. […] Přízemek i hlavní tektonické dělení ostatních částí budovy bych provedl z režného zdiva. Veškeré zbývající plochy by byly pouze hrubě zomítány“, psal Kotěra kuratoriu [5]. Přesto se na exteriéru uplatnily keramické detaily, reliéfy a fiály na pilastrech zhotovené podle návrhu sochařů Karla Pavlíka a Antonína Waiganta firmou Rydl & Thon, Svijany-Podolí. Tyto prvky byly osazeny na podzim 1911. 

Dle stavebního deníku probíhala hrubá stavba od začátku roku 1909 do roku 1911, kdy byly vyzdívány vnitřní příčky a zatěžkávací zkoušky stropů. Stavbu, která měla být původně zastřešena do konce roku 1909, zbrzdily výpadky v dodávání cihel z vysokomýtské cihlárny Františka Tomáška a reklamace vadných dodávek cihel. Stavba měla dva velmi rozdílné stavitele: mladého Františka Jiráska specializujícího se na betonové práce, pro něhož bylo muzeum první velkou zakázkou, a Josefa Jihlavce, který koordinoval zednické práce a muzeum bylo naopak jeho téměř poslední profesní zakázkou před odchodem do penze. Mezi oběma staviteli nastaly bouřlivé rozpory, které vyvrcholily v létě roku 1910 stížnostmi a účtováním promarněného času, kdy nejdříve Jihlavec kvůli skluzu Jiráska a později Jirásek kvůli skluzu Jihlavcových dělníků nemohl pokračovat v pracích.  V létě roku 1911 byly sestaveny a osazeny monumentální sochy královen, které podle návrhu Vojtěcha a Stanislava Suchardových vyrobila firma RAKO Rakovník. Sochy nemají jasný výklad, historikové a historikové umění se kloní k interpretaci, že se jedná o alegorie slavných epoch dějin města – středověké éry věnného města českých královen a jezuitského barokního města a zřízení biskupství. Moderní dobu a osvobození od „pout“ josefínské pevnosti symbolizuje bronzová socha jinocha, v němž někteří spatřovali personifikaci starosty Františka Ulricha. Dobový tisk psal: „Hradec Králové personifikován tu jako jinoch mohutných svalů a prsou, mužně a nadějeplně vcházející do zápasu o rozkvět a rozvoj přes nepřízeň doby.“ [6]. V očích jiných měly sochy představovat alegorie Uměleckého průmyslu a Historie, avšak nebylo zřejmé, která je která.

Výsledná podoba budovy muzea však v architektonickém ohlasu budila nápadně rozporuplné reakce. Na jedné straně má podle Rostislava Šváchy „pracovní charakter“, „strojový vzhled“ v ní rozpoznal i Josef Chochol.  Na straně druhé ale mladé avantgardní architekty iritovala svou monumentalitou i výzdobou. Karel Teige jí vyčítal „těžký utlačující pathos hmoty“ a barevné Suchardovy sochy, podléhající „módnímu vkusu“.  Ani Pavel Janák nehodnotil Kotěrův hradecký výkon jednoznačně pozitivně: „Domácí vývoj z nebezpečí intimního obrátil se opět k pevné stavbě, avšak ještě s jistou nadbytečností a dekorativní složitostí forem.“.  S kritiky se shodl i Josef Chochol, který tvrdil, že „výraz byl promísen ještě dříve platnými, zatím však již zanikajícími prvky jakési pathetické vznešenosti a poněkud výstavní kašírované slavnostnosti“ [7].

Kotěrova kancelář navrhla veškeré vnitřní vybavení – osvětlovací tělesa, nábytek pro přednášejícího přednáškového sálu a jeho předpokoje (výrobce Josef Nevyhoštěný), sklopné sedačky do přednáškového sálu (vyrobené firmou Thonet), vybavení ředitelny (vyrobila hradecká firma Tržnice nábytku), vybavení knihovny a čítárny (vyrobila firma Josefa Nevyhoštěného). V prvním a druhém patře vyzdobil foyer okenními vitrajemi třebechovický sklář František Uhlíř podle návrhu dekoratéra a Kotěrova kolegy z pražské umprumky Františka Kysely. Tambur kopule ve vestibulu ve druhém patře zdobí čtyři mozaiková pole původně navržená Kotěrovým spolupracovníkem, malířem Janem Preislerem. Všechny mozaiky byly ale realizovány až po Kotěrově i Preislerově smrti, jedna v roce 1931 a zbylé tři na přelomu let 1940 a 1941.

V roce 1919 navrhl Jan Kotěra aktualizovaný plán přístavby a také veškerý expoziční a úložný nábytek, jímž byly vybaveny výstavní sály a depozitáře. Jednalo se o prachutěsné vitríny s černými rámy. V roce 1942 proběhla soutěž na dostavbu muzea, které se zúčastnili Jan Rejchl, Josef Gočár, Ladislav Machoň, Bohumil Hübschmann a František Krásný. Oceněn byl Rejchlův projekt, který respektoval původní Kotěrův projekt, ale přinášel i potřebné inovace. K realizaci však kvůli stavební uzávěře nedošlo. Muzeum prošlo dílčími stavebními zásahy v letech 1960–1964, 1969 a 1975 (zastřešení podúrovňového dvora). V letech 1984–1988 došlo ke kompletní rekonstrukci exteriérů budovy podle projektu Jaroslav Andrese. V letech 1999–2002 byly kompletně zrestaurovány interiéry muzea.  Na tuto generální rekonstrukci navázaly v letech 2003–2004 sanace a restaurování soch v průčelí. V letech 2018–2019 proběhla další generální obnova exteriérů a soch.    

LZL

Poznámky:

[1] Ladislav Zikmund-Lender, Projektování, výstavba, vybavování, in: Ladislav Zikmund-Lender; Jiří Zikmund (eds.), Budova muzea v Hradci Králové: 1909–1913: Jan Kotěra, Hradec Králové 2013, s. 26

[2] Z dopisů Jana Kotěry svému příteli R. G. ve Vídni, Stavitel, 1924, roč. VI., č. 8–9, s. 64

[3] Rostislav Švácha, Poznámky ke Kotěrovu muzeu, Umění, 1986, roč. 34, s. 171–179, cit. s. 172; srov. též Vladimír Šlapeta a kol., Frank Lloyd Wright a česká architektura, [Praha] 2001.

[4] Ladislav Zikmund-Lender, Exteriéry, in: Ladislav Zikmund-Lender; Jiří Zikmund (eds.), Budova muzea v Hradci Králové: 1909–1913: Jan Kotěra, Hradec Králové 2013, s. 50

[5] Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Dopis Jana Kotěry Kuratoriu městského průmyslového muzea (?), Redukce projektu, 11. 6. 1908

[6] Novostavba musea, Ratibor, 1911, roč. XXVIII, č. 33. s. 5

[7] Srov. Ladislav Zikmund-Lender, Jan Kotěra v Hradci, Hradec Králové, 2016, s. 100