Městské lázně

Hradec Králové, město na soutoku dvou řek, mělo ve 20. letech 20. století plovárny, které však zdaleka nestačily. „Kabiny jsou nacpány šatstvem obojího pohlaví, dětmi, vojáky, jednotlivci celé hodiny musejí vyčkávati, až se někde v kabině uvolní hřebík.“ V roce 1926 apelují místní noviny na zřízení lázní a považují to za sociálně zdravotní úkol města. „Že by se v Hradci Králové nenašly průmyslové podniky, které by v zájmu zdraví a tím i větší výkonnosti svých zaměstnanců zřízení takovýchto lázní podporovaly...?“

Nápad postavit na vlastní náklady městu lázně vznikl usnesením výboru Spořitelny královéhradecké ze dne 28. 10. 1928. Spořitelna chtěla stavbou oslavit desetileté trvání republiky. Svými plány vzbudila negativní ohlasy u Plaveckého klubu, který vyčítal projektu zejména zřízení vlnobití, které je podle nich zcela v rozporu se sportovním duchem, a navíc příliš zdraží stavbu. „Vlnové lázně, podobně jako jiné atrakce, nemají jiného praktického významu než zpestření života na plovárně.“ Klub kritizoval také délku, šířku i hloubku bazénu, dispozice a celkové rozvržení prostoru. V místním tisku se otevřela rozsáhlá diskuze mezi plaveckým klubem a spořitelnou.

Projektant Oldřich Liska získával zkušenosti ke stavbě v cizině a konzultací s odborníky. Zařízení vyrábějící umělé vlny studoval ve Vídni. Rozpory měla vyřešit Komise pro stavbu lázní při amatérském Plaveckém svazu v Praze. Komise vypracovala posudek, podle kterého „projekt jest v zásadě nezpůsobilý a nedoporučuje se… Bazén sám je rozměrů, jež neposlouží ani neplavcům, ani plavcům... Při uvážení toho, že závady projektu mají ponejvíce a hlavně svůj původ v nemožném nápadu - vlnobití“ navrhuje komise, aby se toto zařízení neinstalovalo. Také odpočívárny a bufet navrhl projektant zbytečně prostorné.  Komise vyvrací i zjištění pana projektanta, že lázně v cizině se v době vlnobití hojně navštěvují, ale podotýká, že je to proto, „že současně s vlnobitím povoleno jest společné koupání obou pohlaví, kdežto jinak jest návštěva obou pohlaví oddělena.“ Odmítavý posudek komise a plaveckého klubu spořitelna nebrala na vědomí. Na lázeňský komplex napojil projektant v jeho zadním traktu letní zahradu s otevřeným bazénem, u něhož předpokládal umělé vlnobití. Roku 1929 však tento velkolepý projekt redukoval. Po kritice musel architekt vypracovat druhý a později i třetí projekt. Spořitelna začala znovu studovat provoz lázní a stanovila směrnice, které vypracovali v březnu 1930 dva hradečtí stavitelé - Jihlavec a Nápravník a vrchní stavební rada Friedrich. 

Konečný projekt, podle kterého se 30. 9. 1931 začalo stavět, se již od předcházejících podstatně lišil. Aby architekt dodržel stavební náklad, musel vypustit celou řadu prvků (střešní terasu, skleněnou komunikační věž, prosklený vertikální pás schodiště), až stavbu natolik zjednodušil, že ji připravil o velkoměstsky působící výraz a detaily narážející na nautické tvarosloví. Pomineme-li počínající hospodářskou krizi, tak hlavní příčinou oddalování stavby lázní byl sám architekt. Ten chtěl "v dobré víře náležitě oslavit významné jubileum (pozn. autora: vzniku republiky) velkolepě pojatou architekturou, jejíž stavební náklad překročil o celé dva miliony korun."

Definitivní plány dodal projektant v polovině června 1930. Stavba byla zadána v září 1931 firmě F. a V. Capouškové. Slavnostní otevření se konalo 9. 4. 1933.

Bazén se i přes obavy plaveckého klubu stal vyhledávaným sportovním místem a těšil se velké oblibě zejména při vlnobití.  To sloužilo nejen jako atrakce a dobrá reklama, ale dle dobových teorií zdravovědy působilo blahodárně na lidský organismus. Bylo instalováno v roce 1932 firmou Kolben a Daněk.

Stavba má funkcionalistické tvarosloví s jemnými narážkami na nautické téma. Vstupní průčelí Liska založil na kontrastu horizontálních linií pásových oken a vertikálního pásu schodiště, které společně se soustavou dalších teras navozují pocit velkého parníku. Nápis a vlnovka na fasádě budovy měly modrou a červenou barvu. Zvýšené přízemí bočního křídla je doplněno o rozsáhlou střešní terasu. Budova s dvoupatrovým průčelím má devatenáct os. Původní omítka byla šedá břízolitová.

Stavba je složená z trojice prostupujících se pravoúhlých křídel postavených na půdorysu písmene L. Bazén o rozměrech 12 × 30 m doplnilo deset vanových lázní, parní, uhličité, kyslíkové lázně, sprchy, odpočívárna s masážemi a třiceti lůžky, kadeřnický salón a holírna, občerstvení a sluneční terasa. Budově náležel i tělocvičný sál.

Vlnobití vytvořilo po délce bazénu pět až šest vln vysokých až 60 cm. K osvětlení vodního reje sloužily čtyři reflektory s barevnými otáčivými skly. Uvnitř místnosti s bazénem visely na zdech světelné značky a čísla pro plavecké dráhy. Po celé délce místnosti byla osazena velká skleněná okna, která se dala v teplém počasí odsunout a plavci tak plavali na čerstvém vzduchu. Stěny plovárny byly osazeny až do výšky galerie zeleným a bílým sklem. Při občerstvení v bufetu si mohl návštěvník pohovět v trubkovém křesle navrženém Marcelem Breuerem. Architekt se podílel i na návrzích zařízení bufetu, lavic a dalších dřevěných detailů, které pak prováděla firma Augusta Preclíka (odborné truhlářství v Kuklenách).

Fotografie lázní vyšla v roce 1935–1936 v milánské revue architektury Casabella. Objevila se zde po boku čtyřiačtyřiceti reprodukcí moderní české architektury. Lázně patřily ve své době délkou bazénu k největším a se zařízením s umělým vlnobitím k jediným v Čechách. Modernost lázní nepřímo ocenili i tvůrci filmu Muži nestárnou (1942), když v bazénu a bufetu natočili několik scén. Místní dobový tisk přirovnal lázně k „Bílé pohádce“ a „Domu zdraví“.

Oldřich Liska, který vynikal spíše tradičním řešením a konzervativním stylem zde „přistoupil k ojedinělému využití nautické, funkcionalistické architektury.“ Stavba lázní tak v Liskově díle působí přelomově.

Kriticky se k budově lázní vyjádřil architekt Stanislav Semrád. Liskovi vytkl předimenzované řešení zbytečné pro potřeby velkého Hradce Králové. Dále vytkl umělé vlnobití, jenž by bylo opodstatněné „jen ve velkoměstech.“ Negativně se vyjádřil i o propojení interiéru s exteriérem. 

Lázně stále slouží svému účelu. Po rekonstrukci v letech 1993–1998 došlo ke změně využití na zábavní akvapark. Při této příležitosti byl v roce 1998 rekonstruován unikátní olejový stroj na umělé vlnobití. Z důvodu rozšíření prostoru pro vodní atrakce došlo k vybourání příček, přemístění šaten a bufetu, přestavbě suterénu.

ZH