Vila Emilie Waldekové-Kmochové

Vilu na nároží prvního městského okruhu a vilové čtvrti na Orlickém nábřeží objednal osmapadesátiletý podnikatel Vilém Waldek pro svou dceru Emilii jako dar ke svatbě s Otakarem Kmochem, jež proběhla 10. září 1929.

Dům s reprezentačním bytem Emilie Waldekové-Kmochové a její rodiny a dalšími nájemními byty navrhl Kotěrův žák František Janda, plány byly schváleny 19. září 1932 a dům byl vystavěn v letech 1932–1933. Architekt Janda řešil nepravidelnou parcelu a nároží obrácené k historickému jádru města. Pojal dům jako z průčelí symetrickou stavbu, kterou člení horizontální pásy a uzavírají zaoblená nároží přecházející v terasy. Horizontální pásy hladké hmoty i představy architekta o přenesení řady obytných i rekreačních funkcí na terasy ukazují na pokrokové uvažování směrem k architektonické avantgardě a ideálům bydlení prosazované Le Corbusierem. Objekt měl obsahovat několik bytů, přičemž celé zvýšené přízemí zaujímal byt majitelky a její rodiny. Přestože pojetí fasády je k principům funkcionalismu zdrženlivější, dispozice bytu se asi nejvíce shoduje s ideály avantgardního bydlení. Byt měl dva vchody.  Provozní, směřující do kuchyně se spižírnou a s navazujícím pokojem hospodyně, a reprezentační, směřující do haly a plynule navazující do společenské části bytu. Na halu navazoval otevřený prostor prosvětlený velkými pásovými okny, jídelna, obývací pokoj a místnost označovaná v projektu jako ložnice, ale využívaná opět spíše ke společenským účelům. Ta je širokými posuvnými dveřmi propojená s jídelnou a obývacím pokojem. A teprve na tuto místnost navazovaly dvě „kóje“ s jednolůžky, oddělené od velkého společenského prostoru pouze závěsy. Pouze tyto dva malé výklenky, kam se vešly jen postel, noční a toaletní stolek, a které svými miniaturními rozměry a malými kruhovými okny připomínaly kajuty zaoceánského parníku, byly jedinými soukromými prostory v bytě. Přestože Kmochovi měli malého syna, byt vůbec nepočítal s dětskými pokoji. Dům měl plnit především reprezentační a společenskou funkci a ve velkorysém plynule propojeném společenském prostoru byla hostitelka středem pozornosti, zatímco její soukromí bylo potlačeno do skoro nelidských podmínek. Připomíná to princip, jaký teoretička architektury Beatriz Colomina popsala v případě Loosova a Ungerova návrhu domu pro tanečnici Josephine Baker.

Dům Waldeková-Kmochová nevlastnila dlouho, ještě ve třicátých letech jej musela prodat, protože její rodiče nebyli schopni dál platit hypotéku. Po roce 1948 byl dům vyvlastněn a velký byt rozdělen na dvě bytové jednotky, jak je tomu dodnes.   

LZL