Obecné a měšťanské školy

Školní budovy zaujímaly v hodnotovém žebříčku architektury 2. poloviny 19. století jednu z nejvyšších pozic a pro architekty bylo jejich projektování otázkou jisté prestiže. Školy vznikaly s pompou coby nové „paláce vzdělanosti“ a „svatyně moudrosti“, a to nejčastěji v novorenesančním stylu, který odkazoval k éře humanismu, a byl tedy pro budovy osvětového poslání nejvhodnější. Přestože hlavní architektonická pozornost se soustředila na školy střední, jejichž zřizování bylo pro města větší prioritou, výstavné budovy se stavěly i školám elementárním. Obecné a měšťanské školy v Hradci Králové v tomto ohledu nepředstavovaly žádnou výjimku. Po budovách c. k. vyšší reálné školy a školy zámečnické se staly v pořadí třetí velkolepou školní novostavbou vzniklou na místě demolovaných pevnostních hradeb a zároveň byly první novou školní budovou v éře starosty Františka Ulricha.
 

Pro stavbu byl určen pozemek na nároží ulic Pospíšilovy a Šimkovy (tehdy Na Příkopě), tedy na poměrně rušném, avšak pohledově exponovaném místě. Volba staveniště svědčí o tom, že urbanismus lokality byl pro město podstatnější než ministerské předpisy, které pro stavbu školních budov výslovně doporučovaly umístění na „volném pozemku, ve zdraví nezávadné lokalitě, stranou hlučných provozů a komunikací“ nebo „alespoň s předsazenou zahradou“. Projektem byl pověřen městský vrchní inženýr Tomáš Suhrada, jenž se osvědčil již u projektu zmíněné zámečnické školy, a hradecký stavitel Václav Bahník.
 

Dvoupatrová budova spočívá na půdorysu přibližného písmene H s nestejně dlouhými rameny lemujícími přiléhající ulice. Jejich dominantami se stala rozšířená nároží korunovaná vysokými valbovými střechami. Delší křídlo, podél Pospíšilovy ulice, bylo navíc uprostřed oživeno širokým rizalitem s balustrádovou atikou a nápisem „Hradec Králové své mládeži“. Dvoupatrový spojovací trakt rovněž předstoupil rizalit, jenž v přízemí soustředil tělocvičnu a v úrovni prvního až druhého patra převýšenou kapli sv. Aloise. Fasádu zdobí bohatý plastický dekor, zejména výrazná bosáž pokrývající úroveň celého přízemí a trojúhelné frontony nad vstupy a nad okny prvního patra.
 

Dispozičně je budova koncipována jako moderní dvoutrakt, ve kterém se místnosti nacházejí jen po jedné straně chodby, na rozdíl od dřívějších třítraktových uspořádání s chodbou uprostřed a učebnami po obou jejich stranách. V křídle při Šimkově ulici bylo soustředěno 10 učeben pro chlapeckou obecnou a budoucí měšťanskou školu; v křídle při Pospíšilově třídě 17 učeben pro obecnou a měšťanskou školu dívčí (vč. kreslírny a prostor pro ruční práce) a školu mateřskou (2 učebny s hernou v přízemí). Kromě kabinetů, 3 sboroven a 3 ředitelen se v budově nacházely byty pro ředitele a správce. Společnými prostorami pro všechny školy byly tělocvična, kaple (později upravená na tzv. horní tělocvičnu) a společenská síň ve střední části.
 

K budově přináležela také zahrada, zprovozněná v roce 1899. V prostoru na nároží před hlavním průčelím byl původně zamýšlen parčík se sochou Ladislava Jana Pospíšila, někdejšího náměstka purkmistra, jenž se zasloužil o zbourání pevnostních hradeb, a tím umožnil nový rozmach města. K realizaci se však nepřistoupilo; pomník vznikl až v roce 1933 na okraji Žižkových sadů.
 

Od roku 1936 školy nesly název Obecné a měšťanské školy prof. Drtiny v Hradci Králové (užíval se též zkrácený název Drtinovy obecné a měšťanské školy, Školy dr. Fr. Drtiny, či zkráceně tzv. „Drtinky“) připomínající filozofa a profesora Františka Drtinu. Po 2. světové válce v budově sídlila celá řada škol, včetně školy pomocné; roku 1950 byla před průčelí osazena socha Boženy Němcové od Josefa Václava Škody z roku 1941. Až v roce 1983 se celý komplex definitivně stal sídlem gymnázia (nejprve Gymnázium v Pospíšilově třídě, od roku 1991 gymnázium Boženy Němcové). Pro jeho potřeby byl v letech 1984–1987 výrazně adaptován interiér, zejména křídlo při Šimkově ulici s novými posluchárnami a odbornými učebnami; v letech 1992–1995 byl podle projektu Jiřího Kodýtka vybudován nový nástupní prostor na nároží se šatnami zapuštěnými pod úroveň terénu tak, aby nebyl narušen pohled na průčelí. Jejich pochozí střecha dala vzniknout malé „akademické piazettě“ a umožnila bezbariérový vstup do budovy.

 

AW