Kávoprůmysl společných družstevních sušáren

V roce 1918 byla v Praze založena firma Kávoprůmysl spojených družstevních sušáren, jež provozovala závody na zpracování čekanky, ze kterých poté vyráběla kávové náhražky pod názvy Kavona, Kavila či Obillka. Produkty si postupně získaly mezi spotřebiteli oblibu. Umístění továrny v Hradci Králové, respektive v Kuklenách, vycházelo ze skutečnosti, že oblast Královéhradecka byla od počátku 20. století centrem pěstování i zpracování čekanky. Nacházelo se zde množství sušáren, pražíren a továren na kávové náhražky, mezi kterými po svém dostavení vynikal právě Kávoprůmysl.
 

Projekt moderního areálu podniku Kávoprůmyslu vypracoval významný královéhradecký architekt Oldřich Liska, jeho realizaci pak provedla královéhradecká Společnost stavitelů s.r.o.
 

Budova s čp. 361 byla původně koncipována jako domek pro vrátného. Stavba objektu probíhala od srpna 1919 do února 1921. Jedná se o cihlovou částečně podsklepenou přízemní stavbu se sedlovou střechou. Osvětlena byla třemi dvoudílnými okny a dalšími šesti menšími okny. Fasáda byla jednoduchá; jedinými dekoracemi byly šambrány a římsy rámující domovní štít a podezdívku. Výrazným prvkem domu je dodnes dochované podloubí při vstupu do vrátnice. V přízemí se nacházely obytné místnosti pro potřeby vrátného – pokoj, kuchyň a několik menších místností.
 

Pro administrativní, reprezentační a obytné účely byl vybudován objekt čp. 362. Výstavba domu započala v lednu 1920 a dokončena byla v březnu 1921. Jednalo se o plně podsklepenou dvoupatrovou cihlovou stavbu s valbovou střechou. Osvětlení bylo zajištěno množstvím jednodílných, dvoudílných a čtyřdílných oken. Fasáda administrativní a obytné budovy Kávoprůmyslu byla členěná římsami, šambránami a sloupky, vykazovala tak prvky novoklasicismu. Ty architekt užil kromě budovy Kávoprůmyslu i při probíhající přestavbě kina LIDO BIO, dnes známého jako kulturní dům Střelnice. Obdélný půdorys stavby byl narušen schodišťovým rizalitem, vstupní terasou se čtyřmi polosloupy a apsidou. V přízemí bylo možné z terasy vstoupit do schodišťové věže, která byla od ostatních prostor oddělena a jediný přístup do ní byl právě z terasy. Z terasy se vstupovalo do čekárny, dále zde byly umístěny toalety, koupelna, zasedací síň, ředitelna, dvě kanceláře a pokladna, dostupná také přímo z terasy. V prvním patře domu se nacházel rozsáhlý byt, byly zde umístěny toalety, koupelna, ložnice, dva pokoje, kuchyň, spíž a pokoj pro služku. Ve druhém patře byly umístěny dvě bytové jednotky se společnou koupelnou a kuchyní. V roce 1940 byl vypracován plán na přístavbu k administrativní a obytné budově továrny, který projektoval a realizoval královéhradecký stavitel Jan Kříž. Stavba byla zahájena v říjnu 1940 a trvala do října následujícího roku. Přístavba vznikla na severní straně objektu a jednalo se o přízemní podsklepený objekt s pultovou střechou. Fasáda přístavby byla pojata ve stejném stylu jako hlavní administrativní budova. Došlo tak k rozšíření objektu o tři další kancelářské místnosti.
 

Výstavba budovy čp. 363, která sloužila jako skladiště sušené čekanky, byla započata v červenci 1921 a dokončena v listopadu téhož roku. Jedná se o jednoduchý halový objekt se sedlovou střechou z cihelného zdiva. Fasáda je provedena z vápenopískových cihel a je členěna množstvím polosloupů a říms, které lemují rovněž štít budovy. Okna jsou kovová, továrního typu, a vstup do objektu je řešen mohutnými posuvnými vraty.
 

Výstavba hlavní tovární budovy byla zahájena v únoru 1920 a dokončena v březnu 1921. Tovární budova je částečně podsklepená trojpatrová monumentální stavba se sedlovou střechou, které dominuje sprinklerová věž. Ve věži, která je zakončena oblou střechou, bylo umístěno schodiště a rezervoár vody. Budovu osvětlovalo množství vysokých kovových továrních oken. Fasáda z vápenopískových cihel byla zdobena polosloupy a římsami. V přízemí byly umístěny prostory pražírny, mlýnice, místnost pro plnící stroje, rozsáhlá balírna, ohřívárny a výpravna, která byla rampou propojena s železniční vlečkou. V prvním patře se nacházela galerie pražírny, mlýnice, balírna a etiketárna spolu se šatnou a toaletami pro muže. Ve druhém patře se nacházela místnost mlýnice, která byla s budovou skladiště čekanky propojena lávkou, dále pak prostory tiskárny, skladiště a místnosti pro zaměstnance podniku v podobě šatny a toalet pro ženy. Moderní vybavení továrny, které bylo umístěno právě v tomto objektu, umožňovalo již tehdy plně automatizovanou výrobu kávových náhražek od sušení surovin, přes její pražení až po zabalení a její výpravu. K východní straně budovy čp. 389 v polovině 20. let 20. století přibyla přístavba, která rozšiřovala tovární sklepy a přízemní prostory.
 

Kromě dominantních budov areálu Kávoprůmyslu byly ve 20. letech vystavěny i budovy menší. Jednalo se o budovu chlévů a dřevníku, zámečnickou dílnu s garážemi, dřevěné skladiště či jednoduché zděné skladiště benzínu s čp. 388.
 

Léta druhé světové války firma přečkala v pořádku, nicméně po druhé světové válce byla znárodněna a koncem 50. let minulého století byla začleněna pod bývalou továrnu Jindřicha Francka, později n. p. Kávoviny v Pardubicích, jejíž závod byl rozsáhlejší než Kávoprůmysl. Areál se později stal majetkem strojíren Závody vítězného února, později ZVU, a.s. V současnosti je areál užíván různými firmami, např. agenturou poskytující marketingové a tiskové služby, pneuservisem a autoopravnou. Administrativní budova dnes slouží jako ubytovna pod názvem odkazujícím k firmě, která si nechala modernistický areál vystavět – Kavák.
 

Některé budovy bychom dnes v areálu marně hledali, byly totiž v průběhu let zbořeny. Jde například o budovu pražírny, která byla součástí továrního objektu čp. 389 a přiléhala na něj ze severní strany. Ta byla zdemolována v 90. letech minulého století. Stejný osud potkal i chlévy, dřevník a několik dalších menších objektů. Vrátnice si dodnes uchovala svůj originální charakter i objem, došlo pouze k výměně dvoudílných oken za jednodílná. Ve stavu velmi blízkém tomu původnímu se zachoval vjezd do areálu s postranními, obloukovými, zastřešenými vstupními branami s polosloupy a podezdívkou z vápenopískových cihel. Necitlivé úpravy se dotkly zejména administrativní a obytné budovy, která dostala žlutý nátěr a původní dekorativní fasáda byla nahrazena uniformní. Jedinými dochovanými ozdobnými prvky jsou šambrány lemující okna v prvním patře a některé římsy. Původní dřevěná okna byla vyměněna za jednodílná plastová. K přístavbě ze 40. let bylo nastaveno jedno patro a po druhé světové válce k ní byl přistaven další objekt. Hlavní tovární budova si udržela velkou míru autenticity, většina kovových továrních oken ale byla nahrazena plastovými, které nectí původní okenní příčky. Nejautentičtěji se do dnešních dnů dochovalo skladiště sušené čekanky, které bylo právě díky své autenticitě prohlášeno v roce 2020 nemovitou kulturní památkou. Podle Národního památkového ústavu je budova „jediným příkladem industriální budovy významného architekta Oldřicha Lisky“. Skladiště je tak „příkladem dispozičního a konstrukčního řešení, které není ojedinělé, ale ve většině případů jsou podobné stavby ve špatném technickém stavu a nemají perspektivní využití“. Bývalé skladiště je v majetku Veterán car clubu Hradec Králové, ten pracuje na revitalizaci objektu a jeho otevření veřejnosti; má zde být umístěna expozice historických vozidel.
 

KK