Záložní úvěrní ústav (Kotěrův návrh)

V roce 1910 vyhlásil Všeobecný úvěrní ústav, nový majitel tzv. Cavaisových domů mezi Klicperovou a dnešní Úzkou ulicí, soutěž na novou budovu. V soutěži, jejímiž porotci byli vedle hradeckých stavitelů a inženýrů i Kamil Hilbert a Alois Čenský, zvítězil Viktorin Šulc se značně konzervativním projektem. Staré domy byly v srpnu 1910 zbořeny, avšak se stavbou se nezačalo. Šulcův projekt byl kritizován pro určité dispoziční nedostatky – „úzké vestibuly, úzká předsíň pro obecenstvo […], nedostatek pokojů pro personál kavárenský […], v předním průčelí žádoucí větší klid v obrysu střechy“.  Podle místního tisku Viktorin Šulc svůj projekt obhajoval tak, že „sloh budovy [byl] volen s ohledem na ráz města.“  Jak psal Pavel Janák v dopisu Františku Ulrichovi, v němž protestoval proti zvýšení severní fronty projektem Špalkova domu a paláce Všeobecného penzijního ústavu, novorenesanční styl byl pro hradecké náměstí neslohový. Daleko závažnější kritika se však snesla na stavební program, který určoval nepřiměřeně velkou hmotu stavby. 
 

Ještě v roce 1910 publikoval významný činovník Klubu Za starou Prahu Ješek Hofman v klubovém věstníku Za starou Prahu, který redigoval Zdeněk Wirth, ostře formulovaný odsudek. Uváděl v něm, že horizontální hladina jednotlivých front historického náměstí byla již dříve narušena novobarokním domem U Beránka od Rudolfa Němce a dvěma novorenesančními domy od Václava Rejchla st. a Roberta Schmidta čp. 150–152. „Nejnověji vyhořelý dům Špalkův a vedlejší blok dvou domů Kaivasových mají být nahrazeny dokonce domy čtyřpatrovými,“ zlobil se Hofman. „Severní strana náměstí úplně pozbude své jednotnosti výškové a ztratí se poměr mezi šíří náměstí a jeho stěnami — náměstí hradecké přestane existovati,“ psal dále. V závěru roku 1910 však parcelu spolu se záměrem odkoupil nový investor a byla vypsána užší soutěž, o účast byli vyzváni Osvald Polívka, Oldřich Liska a Josef Novotný (zřejmě na základě kladných zkušeností s úpravou Šulcova projektu). O účast v soutěži dodatečně projevil zájem Kotěra, což mu spřízněný starosta František Ulrich zařídil.

Kotěra měl svým příklonem k názorům Klubu Za starou Prahu i vinou dřívějšího skandálu poněkud svázané ruce. Klub přímo požadoval, aby novostavba Záložního úvěrního ústavu navazovala na podloubí, což se Kotěra snažil úzkostlivě dodržet předsunutým portikem nesoucím rizalit se zasedací místností v patře. Program byl oproti náplni, se kterou počítala soutěž na Všeobecný penzijní ústav, značně redukovaný. Kotěra přišel s řešením, jež do rušnějšího náměstí umístilo prostory obchodů a banky, zatímco do klidnější Tomkovy ulice bytové kapacity, které byly sníženy na dva větší byty v prvním a tři menší byty ve druhém patře.  Obě části byly od sebe přísně odděleny, nepočítalo se ani s propojením některého služebního bytu s prostory bankovního institutu. Prostředkem objektu procházel světlík, který přiváděl denní světlo proskleným stropem do dvorany úvěrního ústavu v prvním patře. V suterénu se nacházela vinárna a sklady obchodů. V přízemí byly v části směřující do náměstí archiv, směnárna a uprostřed pod dvoranou trezor. Zbytek parteru zabíralo sedm krámů a lahůdkářství. Alternativní návrh počítal s menším archivem a trezorem a přidával ještě jeden obchod. V patře se v prostorách podél dvorany nacházely kasy, v čelním traktu do náměstí ředitelny a vybíhající rizalit se zasedací místností nad podloubím. Ve druhém patře pak byly menší úřadovny.
 

Kotěra se snažil přijít se sice moderním, ale památkově citlivým řešením. Objekt svým průčelím ukazuje na snahu navrhnout objekt jedinečný, reprezentativní, odkazující na sídlo veřejné instituce, ale zároveň chce splynout s frontou historické zástavby. Kotěra si tak snad poprvé musel uvědomit, že modernisty proklamovaná negace pro určité prostředí a pro památkově orientované zakázky nestačí a že je třeba použít formy i kompoziční postupy, které vytvoří s historickým kontextem harmonický celek. O Kotěrově unikátním hradeckém přístupu svědčí několik přípravných kreseb, které se k soutěžnímu návrhu Záložního úvěrního ústavu dochovaly – než Kotěra začal navrhovat, pořídil si podrobné kresby všech front náměstí. Takovou přípravnou analýzu, která sloužila jako podklad pro památkově konformní řešení, můžeme ztotožnit s metodou památkové analýzy prosazovanou na základě rozvíjení vědecké památkové péče Zdeňkem Wirthem, s nímž se Kotěra znal, a vzhledem k jejich spolupráci při založení časopisu Styl, nejspíše i přátelil. 
 

Polívkovo konzervativní, ale podstatně monumentálnější řešení dostalo přednost před Kotěrovým projektem, který byl podle Marcela Pencáka „empaticky komponovaný, ale zároveň invenční.“  24. dubna 1911 schválila městská rada projekt třípatrového objektu, který však svým zvýšením o mezanin a vztyčením nárožního rizalitu nad atikovou římsu nakonec převyšoval i vedlejší sporný Špalkův obchodní dům.  

 

LZL