Činžovní dům Miroslava a Boženy Hajnišových

V roce 1925 plánovali na této parcele stavět funkcionalistický administrativně-obytný dům stavitelé Jaroslav Marvan a Karel Macháček, kteří se sem chtěli přestěhovat ze svého sídla v domě čp. 279 v Mostecké ulici. Projekt pro ně navrhl jejich spolupracovník, architekt Otakar Novotný, v raně funkcionalistickém stylu. Celý parter měl obsahovat prosklené výkladce a schodišťová hala měla být vyplněna proskleným pásem. Z projektu však sešlo.
 

Dne 14. června roku 1932 byla Miroslavu Hajnišovi, velkoobchodníkovi s bytovým textilem, linoleem a koberci, povolena stavba obytného a obchodního domu. Stavba byla dokončena 30.prosince ještě téhož roku a kolaudace se stihla 31. prosince.
 

V suterénu byly v traktu do Máchovy ulice plánovány velkorysé skladové prostory Hajnišovy firmy pro bytový textil, v traktu do dvora samostatný sklad linolea a samostatný sklad koberců. V traktu do ulice Klumparovy byly v uliční části sklepní kóje (13), prádelna a kotelna s kotlem na koks a skladem koksu. Téměř celé přízemí ‒ trakt do ulice Máchovy a celé tupé nároží ‒ zabíral obchod Miroslava Hajniše. Do dvora ještě směřoval oddělený trakt označený jako "expozice", kde byl patrně vystaven textil, koberce a linolea v ukázkových aranžích. Směrem do ulice Klumparovy byl hlavní vchod do domu, další krám se skladem a průjezd do dvora, kde byly tři kryté garáže. V prvním patře byl v traktu do ulice velkorysý byt, nejspíš manželů Hajnišových. Do ulice směřovaly tři prostorné, vzájemně propojené pokoje, do dvora jeden menší a kuchyň s odděleným výklenkem, který byl možná využíván jako zázemí pro služku. Z prostorné, čtyři metry široké, vstupní haly se vstupovalo do samostatné koupelny s vanou, spižírny a toalety. Do nároží a ulice Klumparovy pak byly situovány dva menší byty: dvoupokojové s kuchyní, koupelnou, spižírnou a toaletou, a jeden jednopokojový jen s toaletou a spíží. Všechny prostory byly menší, než u bytu Hajnišových. V druhém patře byla dispozice podobná, až na jeden rozdíl: nad bytem Hajnišových byl sice také čtyřpokojový byt, ale s daleko menšími místnostmi. Díky tomu mohl být sousední byt třípokojový, další dvoupokojový a jeden jednopokojový. Ve třetím patře byla dispozice bytů opět odlišná. V traktu do ulice Máchovy byly dva malé dvoupokojové byty, v nároží a v traktu do ulice Klumparovy dva dvoupokojové byty a do dvora opět jeden jednopokojový. V podkroví byly kromě dvou půd pod pultovou střechou tři malometrážní byty: dva jednopokojové byly orientovány do dvora (oba měly oproti jednopokojovým bytům v nižších patrech koupelnu) a jeden dvoupokojový byt byl ukryt ve vyvýšeném nároží, které bylo ukončeno rovnou střechou a neonem „Hajniš“.
 

 Zatímco činžovní domy stavěné po celá dvacátá léta měla téměř jednotný bytový standard – jednalo se o byty dvou až třípokojové a téměř výhradně s úplným sociálním zařízením, domy stavěné ve třicátých letech obsahovaly často byty pro všechny společenské třídy a tomu také odpovídala jejich výměra, dispozice i zařízení. Dům manželů Hajnišových je toho typickým příkladem. Jeho jednoduchá forma, kde hladkou fasádu bez jakéhokoli členění prolamují v parteru velké výkladce krámů a ve vyšších patrech velká třídílná okna bez ostění a dle směrného plánu Josefa Gočára ji uzavírá jen mohutná korunní římsa, dává tušit náznaky pronikání funkcionalismu i do tvorby venkovských projektujících stavitelů.
 

LZL