Činžovní dům Josefa Juliše

„…pojetí domu, v němž je zdůrazněn nárožní válcový prvek, předstihlo vývoj o více než deset roků,“ psala historička architektury Marie Benešová. V odborné literatuře je tento objekt několikrát zmiňován v souvislosti s jeho progresivním, protofunkcionalistickým hmotovým uspořádáním, který svojí střízlivou, geometricky zredukovanou podobou předběhl svoji dobu. Ač vyprojektovaný na samém začátku dráhy mladého architekta Waiganta, svými hladkými plochami bez dekoru, se ve srovnání s jeho pozdějšími realizacemi jednalo o progresivní a vrcholný počin architektova souboru.

V roce 1910 byl podrobněji zpracován regulační plán pro bloky kolem dnešní Gočárovy třídy a ulice Čelakovského, kde již tou dobou probíhala okolní výstavba. V létě toho roku zakoupili nárožní parcelu manželé Julišovi s cílem vystavět pětipodlažní obytný dům s devíti byty a obchodním parterem. Dřívější nesignovaný návrh stavby, který byl vypracován za účelem žádosti o stavební povolení, se výrazně liší od skutečné realizace. Celková výška budovy byla nejen překročena o 40 cm oproti smluvenému limitu, byl navýšen počet obchodů v přízemí, ale zejména nebyla realizována bohatá dekorativní výzdoba v duchu geometrické moderny na průčelí. Poprsně oken jsou na původním návrhu výtvarně zpracovány motivem spirálového dekoru a samotná okna, která byla součástí úzkých elegantních arkád prostupujících vertikálně všemi patry, byla ve skutečnosti nahrazena poměrně mohutnou římsou oddělující druhé a třetí patro. Nad portálem v místě nároží v prvním patře se měly objevit reliéfy dvou dvojic karyatid s bohatým vegetabilním doprovodem (oblíbený motiv sochaře Antonína Waiganta, bratra architekta domu), nesoucí se ještě v duchu geometrické secese, které by tak jistě daly větší prostor pražskému sochaři. Sochařská výzdoba v tomto rozsahu tedy nebyla provedena, nicméně základní hmota budovy zůstala nezměněna. Otázkou zůstává, z jakého důvodu došlo k tak výrazné změně, kdy fasády (až na drobnější reliéf u vstupu do domu) ustoupily veškeré dekoraci a plán v tomto duchu nebyl realizován. Jako odpověď můžeme uvést změnu názoru investora či autora nebo doporučení zkušenějšího architekta Jana Kotěry. Kromě toho, že Kotěra své žáky školil a vedl je k samostatné práci, podporoval je i pracovně. Obchodníkovi Josefu Julišovi byl s menší či větší pravděpodobností tehdy pětadvacetiletý Waigant doporučen Janem Kotěrou, jehož stavba muzea v Hradci Králové právě započala. Nelze však vyloučit ani možnost, že k seznámení podnikatele s mladým umělcem došlo prostřednictvím jeho bratra Antonína, který tu ve stejném roce pracoval na štukatérské dekoraci budovaného muzea a na soukromých zakázkách.

Dominujícím akcentem celého objektu, řešeného do podoby hladkých vertikál s puristickou fasádou a minimálními výrazovými prostředky, je zaoblené nároží s vrcholem do věžovitého tamburu s žebrováním konvenující dobovému vyjadřování geometrické moderny. V prostorovém pojetí se Waigant musel přizpůsobit lichoběžníkovému asymetrickému tvaru parcely, který dal prostor k rozvinutí jak nároží, tak křídel domu. Portál je specifický mohutným odstupňovaným ostěním a vystupujícím nadpražím, po jehož pravé straně je kamenný reliéf s námětem putti, držící roh hojnosti, a vpravo dole s vyznačenou signaturou: Inv. A. Waigant. První osa od prvního patra vystupuje jako arkýř až po střechu. Druhá až čtvrtá osa, která vždy vrcholí Waigantem oblíbeným obloukovým oknem, je mírně vpadlá a kolem okenních otvorů je průběžně v ostění vysázen bílý keramický obklad. Masívní a k zemi tíhnoucí dojem ze stavby je vyvažován užitím vertikálních prvků, které jsou nejvíce zjevné na nárožním arkýři v podobě přípor a v liniích okenních os.

V obytném interiéru budovy je hned za vchodovými dveřmi chodba obložená po celé ploše bílými kachlíky, která končí dřevěnými dvoukřídlými dveřmi se zabroušenými skly. Velmi dobře zachované zábradlí z mosazi nese lité dekorativní výplně spirálových tvarů, stejně tak se na některých oknech zachovaly mosazné kličky ve tvaru olivy.  

V únoru 1934 získala obchodní prostory do užívání pojišťovací banka Slavia od Moravsko-slovenské banky, která zde deset let sídlila. Firemní nápis „Slavia, pojišťovací banka“ byl připevněn na střechu směrem do náměstí. Pravděpodobně během 50. let nápis vystřídala pěticípá rudá hvězda, umístěná do středu na vrcholek tamburu, která zde „zářila“ do roku 1990. Začátkem 80. let bylo rekonstruováno přízemí pro účely prodejny a výstavní síně národního podniku Fotochema. V posledním desetiletí došlo k opětovným úpravám obchodních prostor, které od roku 2015 využívá obchodní a prodejní oddělení Klicperova divadla.

Trhliny na balkónech byly nedávno provizorně vyspraveny štukem bez ohledu na celkový dojem, uliční fasáda je v havarijním stavu. Objekt si tak sice zachoval svoji původní podobu i funkci, přesto na svůj moment znovuzrození za potlesku Hradečanů stále ještě čeká.

SS