Areál škol

Přípravy na výstavbu rozsáhlého školského areálu v jižní části centrálního obvodu města započaly už v polovině šedesátých let 20. století, kdy Karel Schmied a Jan Rejchl z královéhradecké pobočky Stavoprojektu zpracovali podrobný územní plán. Komplex koncipovaný s důrazem na parkovou úpravu a zeleň vznikal postupně až do 80. let a stal se urbanisticky nejvýraznějším zásahem do území mezi II. městským okruhem a řekou Orlicí lemovanou ulicí Brněnská. Jeho hlavními dvěma ohnisky se staly soubor budov pro Farmaceutickou fakultu UK a Vojenský lékařský výzkumný a doškolovací ústav J. E. Purkyně (VLDVÚ) v jižní části okrsku podél nově vzniklé ulice Akademika Heyrovského a soubor budov pro střední a vyšší odborné školy v části severozápadní. 
 

Z architektonického hlediska stojí za pozornost především jižní soubor projektovaný Karlem Schmiedem. Spojení armády a zdravotnictví mělo v Hradci Králové tradici už od počátku

50. let 20. století, kdy správu zdejší Lékařské fakulty Univerzity Karlovy převzala armáda a zmíněná instituce byla přejmenována na Vojenskou lékařskou akademii. S farmaceutickou fakultou začala vojenská fakulta spolupracovat v roce 1976 (tehdy však již bez civilní lékařské fakulty, která se v roce 1958 osamostatnila). Těsné sousedství v novém školském areálu tak mělo nejen aspekt praktický, ale neslo i symboliku zhmotnění vzájemné spolupráce.

Na sklonku uvolněných šedesátých let vznikl hmotově nejpestřejší soubor VLVDÚ (1968 – 1975), při jehož projektu se autor vzepřel typizované panelové mašinerii a prosadil technologii monolitického betonu v jeho přiznané formě. Hlavní dominantou se stal šestnáctipodlažní deskový internát situovaný jako point-de-vue Heyrovského ulice. Jeho plošné rizality s hlubokými lodžiemi oživily fasádu a rozehrály hru světla a stínu, díky níž dům během dne mění svůj vzhled. Transparentní prosklený parter se vstupní halou je členěn zkosenými pilíři z monolitického betonu, které odkazují na skulpturální ráz brutalistní architektury. Připomenou realizace Le Corbusiera, které ostatně rezonují i v jiných Schmiedových realizacích, např. v domě s mezonetovými byty na sídlišti Labská kotlina II. 

 

Výškovou hmotu internátu kompozičně doplnilo nízké křídlo poslucháren a na východním okraji okrsku také budova tělocvičny. Její originálně řešený plášť kombinuje harmonikově zprohýbané zdivo obložené cihlovými pásky a kontrastní, plně prosklené průčelí, před které předstupují zkosené nosné střešní rámy z železobetonu, inspirované – dle Schmiedových vlastních slov – sportovními stavbami italského architekta Piera Luigiho Nerviho. Tento princip přiznané nosné konstrukce umožňující volnost vnitřní dispozice sálu bez podpěr byl zachován i po nedávné revitalizaci objektu navzdory tlakům na zateplení objektu.

 

V přiléhající části Farmaceutické fakulty, realizované v letech 1974 – 1980, nejprve vznikly čtyři kolmo orientované internáty – devítipodlažní deskové domy prefabrikovaného železobetonového systému HK, které kolmo olemovaly městský okruh. Krajní (východní) internát byl v první etapě výstavby adaptován, aby jej mohla užívat fakulta jako sídlo vedení, laboratoří a dílen. Objekt byl později propojen nadzemním koridorem s dlouhým šestipodlažním monoblokem lemujícím příjezdovou cestu, v němž se nacházely posluchárny, speciální pracoviště a další laboratoře. Jeho charakteristickou stránkou se stala křehce subtilní skleněná fasáda umocňující klidné horizontální působení.

 

Prostor mezi oběma hlavními budovami fakult vyplnila vodní plocha s ústřední kovovou plastikou Svět molekul (též Shluk atomů, Molekula) od malíře, medailéra a designéra Jiřího Dostála, absolventa sklářské školy v Železném Brodě a Vysoké školy uměleckoprůmyslové (ateliér Stanislava Libenského). Srostlice koulí – atomů – o průměru 60 – 70 cm spočívá na betonové plošině a díky lesklému chromovanému povrchu zrcadlí okolní architekturu, umocněnou odlesky vodní hladiny.
 

V rámci areálu vyzdvihněme ještě solitérní objekt společné menzy v severozápadní části okrsku z let 1972 – 1976. Patrová stavba čtvercového půdorysu sestává ze „zapuštěného“ přízemí, jehož vnější betonové stěny zdobí geometrická reliéfní výzdoba. Autorem kompozic rovnoběžných linií, spirál a kruhů je malíř Jiří Felger, s nímž Schmied spolupracoval např. i v projektu podchodu na třídě Karla IV. Hmota prvního patra přízemí na všech stranách přesahuje a kontrastuje velkorysou skleněnou plochou hlavního průčelí. Vůbec nejvýraznějším prvkem stavby se ale stal systém nosných ocelových rámů, které stavbu svírají v šesti řadách po celé délce střechy a které předstupují vstupní průčelí. Vytváří tak příjemnou „atmosféru podloubí“ před hlavním vchodem do objektu. Stejně jako v případě nosných rámů tělocvičny VLVDÚ bylo jejich hlavním úkolem zajištění volné dispozice bez střešních podpor v jídelním sálu prvního patra.
 

Celková struktura území byla  doplněna v druhé polovině 90. let 20. století nárožním objektem Speciálních škol, na kterém Schmied spolupracoval se svým synem Karlem. Autoři jej koncipovali se snahou o navázání na celkovou strukturu zástavby, odlišili a oživili jej nicméně obloukovou střechou.
 

Stárnoucí komplex postupem času žádal revitalizaci. K jejímu projektu byl opět přizván Karel Schmied se synem, díky čemuž byly zachovány hlavní architektonické hodnoty jednotlivých budov (především objekty farmaceutické fakulty, internátu s tělocvičnou VLVDÚ a menzy). V rámci těchto stavebních úprav se změny projevily zejména na obvodových pláštích. Dožilé materiály nahradily nové, tepelně vyhovující prvky respektující kompoziční a barevnostní záměry autora. Nejvýrazněji je tento fakt patrný u revitalizace menzy, během níž byly Felgerovy přízemní reliéfy nahrazeny novým betonovým obkladem v původní výtvarné verzi. 

 

AW