Administrativní objekt Městských plynárenských podniků

Administrativně-obytná budova byla vystavěna jako ředitelství druhé obecní plynárny, v budově ale sídlila také pobočka Královéhradecké spořitelny. Ačkoli byla původní obecní plynárna, která stála poblíž dnešního zimního stadionu, jednou z prvních v Česku a městská rada rozhodla o jejím vybudování už počátkem roku 1865, fungovala jen do roku 1917, kdy byla pro nízký zájem o svítiplyn, nedostatek uhlí a špatný technický stav výroba zastavena. Původní areál následně sloužil jiným účelům až do zbourání v roce 1969. 

 

Zbudování nové, modernější plynárny následně město zvažovalo už od roku 1922. Projekt plynárny k výrobě lacinějšího dvojplynu, který měl zároveň plynárnu přesunout do oblasti Kuklen, město nakonec schválilo v lednu roku 1927. Její projekt pravděpodobně vypracovala městská technická kancelář a výstavbu finančně podpořily Škodovy závody, jejichž hradecký závod Kuklenám dominoval (okolo roku 1929 podnik zaměstnával na 1700 zaměstnanců).

Škodovy závody, které se také zavázaly k odběru většiny vyrobeného plynu, poskytly městu pro novou plynárnu k odkupu pozemek starého cukrovaru poblíž hlavního nádraží. Závody byly zároveň pověřeny výrobou generátorů dvojplynu vlastní konstrukce. Kvůli tehdy ještě nepříliš prověřené technologii se pak o několik měsíců protáhlo i uvedení do ostrého provozu. Po dokončení zahájila plynárna provoz na dvojplyn jako jediná v Evropě. K propagaci využívání plynu v domácnostech probíhaly přednášky, předvádění zařízení a vycházel proto i bezplatný časopis Větepok. Královéhradecká plynárna tak například v dubnu a květnu 1929 uspořádala řadu přednášek a ukázek vaření, pečení a smažení plynem v předváděcí síni kanceláře Elektrických podniků v Městském domě u muzea. Přednášky probíhaly každé pondělí, úterý a středu v podvečer a do konce května přesáhla návštěvnost 300 osob. 

 

O povolení k výstavbě ředitelství plynárny bylo stavebníkem zažádáno 21. března 1928. To bylo uděleno obecním úřadem městyse Kukleny dne 17. dubna 1928 a stavba byla zkolaudovaná jako obyvatelná už 12. června 1929. Podle vysvědčení o dokončení budovy disponovala v přízemí pěti kancelářemi pro účely spořitelny města Hradce Králové, jednopokojovým bytem s kuchyní a příslušenstvím a také dílnami, skladištěm, prádelnou a sušárnou. K dílnám a kancelářím patřily také šatny a umývárny. V prvním a druhém patře pak byly vždy dva byty – jeden jednopokojový s kuchyní, a jeden se dvěma pokoji, přičemž podle záznamů byly tyto byty vybaveny standardním příslušenstvím (koupelny a záchody, komory a spíže, k příslušenství dvoupokojových bytů patřily i místnosti pro služku).
 

Budova je široká 16,6 m ze strany ulice, hloubka činí 12,75 m a je zakončena plochou pultovou střechou, která je postavena na dřevěných krovech. Původně krovy byly zakryty lípanou lepenkou. Stropy posledního patra byly rovněž obloženy lípanou lepenkou. Do pater budovy vede železobetonové schodiště. Přízemí disponuje výškou stropů 3,5 m, první a druhé patro má stropy ve výšce 3,05 m, z toho strop druhého patra navíc obsahuje nosnou konstrukci pro střechu. K hlavní části budovy, tedy obytné části, je přistavěn nádvorní přístavek, který je zastřešen stejným způsobem, nicméně je zde ubráno druhé patro a výšky stropu činí 3,3 m. Celá budova je podsklepená, kde strop sklepů je 2,5 m vysoko. Fasáda s využitím polí z neomítaných režných cihel navazuje na kontext celé čtvrti, která byla určena jako tovární čtvrť. Fasáda přístavku v prvním patře je omítnuta běžným způsobem a cihly jsou přiznané jen v šambránách oken. Cihlový charakter fasády se uplatnil hlavně na uliční průčelí budovy. Z hlavní ulice byl původně zřízen mozaikový chodník s obrubníky, který byl vytvořen z modré žuly. 

 

Přestože experimentální vybavení na výrobu dvojplynu dokázalo zpřístupnit plyn většině města, bylo už ve třicátých letech vyměněno za modernější způsob výroby, při které se karbonizovalo černé ostravské uhlí. Ta produkovala vedlejší suroviny, koks a dehet. K poslednímu rozšíření kapacit došlo v roce 1948, tehdy už ale byly vzneseny návrhy výrobu zastavit a přejít k zásobení města s rostoucími nároky na postupně budovaný český systém dálkových vysokotlakých plynovodů. K ukončování provozu se tak už pomalu schylovalo od napojení Hradce Králové na větev plynovodů plynárny v Záluží v roce 1950 a s pozdější postupnou plynofikací města. Dne 27. dubna 1964 pak byla výroba v hradecké plynárně definitivně ukončena. Dodnes se z areálu kromě obytné a administrativní budovy zachovala pouze vodárenská věž s dílenským objektem. 

 

Polina Davydenko, Lukáš Dobeš, Adam Hejduk