Činžovní dům Josefa Jihlavce I

Těsně po dokončení objektu čp. 543 se totožný majitel parcely, stavitel a společník firmy Společnost stavitelů s.r.o. Josef Jihlavec rozhodl pustit do další stavební akce s úmyslem, že v budoucnu budou tyto dva sousedící domy tvořit jakýsi celek. Ve výsledku nyní tvoří tyto dva domy celek jednoznačně kontrastní, v němž nynější dům vlevo (čp. 556) se vykazuje vertikálními tendencemi a starší dům vpravo (čp. 543) je koncipován liniemi horizontálními. Těžko se dozvíme, co vedlo architekta Waiganta k tak odlišné architektonické kompozici, zda se jednalo o jeho vlastní nápad nebo o přání stavebníka.

Investor původně žádal o povolení k výstavbě už v roce 1913. Tehdy se ucházel o schválení třípatrového domu takové výšky, která by přesahovala vedlejší hřebeny střech. To mu dle tehdejších parcelačních podmínek města nebylo povoleno, a tak mu byla doporučena stavba o patro nižší, aby byl uskutečněn „souladný přechod k vedlejší budově.“ Nový plán byl schválen o rok později. Samotná stavba se od plánu z roku 1913 liší v několika dekorativních momentech. Ve skutečnosti chybí empírové vázy umístěné na okrajích atiky a kruhové otvory se tu objevují nejen na podezdívce domu, ale prolamují i balkonové zdi.

Čtyřpodlažní, památkově chráněný objekt s pětiosým průčelím se obrací, stejně jako sousedící objekt zprava, na hlavní třídu. Jde o dům s výraznou symetrií, kde Bohumil Waigant použil, na rozdíl od své dřívější produkce, tradičnějšího architektonického jazyka. V tektonickém článkování i detailech uliční fasády se zde prosadily neoklasicistní tendence.

Dominantním architektonickým námětem domu je šest sloupových kanelovaných pilířů s abakem přecházejících přes celou výšku budovy, v ose s mohutnějším, segmentově vystupujícím arkýřem s šestidílným oknem, které vrcholí balkonem ve druhém patře. Čelní fasádu člení také mělké balkony s parapety prolomenými kruhovými zamřížovanými otvory.

Krajní okna v přízemí zastřešují předsazené markýzy, na kterých je jediná sochařská výzdoba domu, kterou můžeme nalézt i na původních plánech z roku 1913. Jedná se o dvě volné sochy lvic, na jejichž hřbetech sedí zády dítě s kyticí květů, listů a plodů v náručí. I přes hladké zpracování volných soch vytvářejících pevný celek, který se ve výtvarném rejstříku sochaře vyskytuje sporadicky a není v souladu s převážně reliéfním pojetím architektova bratra Antonína, jsou plastiky nejbližší právě jeho rukopisu. Pojetí dětské tváře a úzké okruží stylizovaných vlasů odpovídá totiž podobě, kterou známe z mnoha jemu připisovaných pražských průčelí. Autor se zřejmě v koncepci mohutných šelem ve spojení s drobnější figurou nechával volně inspirovat německým sochařem Bernardem Hoetgerem, u kterého se mohutní stylizovaní lvi na vysokých podstavcích objevují přesně tak, jak je známe z tvorby Bohumila i Antonína Waigantových.    

Od Josefa Jihlavce koupila dům v roce 1927 Banka pro obchod a průmysl, která měla v úmyslu, v jinak obytném domě, zřídit svoji filiálku. S cílem zřídit kancelářské místnosti došlo téhož roku k adaptaci přízemí provedené firmou bývalého majitele. Byly odstraněny některé dveřní otvory, vyměněny původní dřevěné vstupní dveře a došlo k přístavbě nádvorního přízemního křídla. Na sklonku 90. let proběhla oprava uliční fasády, adaptace přízemí a 1. patra pro účely provozu Komerční banky. I v současnosti dům poskytuje zázemí pro kanceláře a byty.  

SS