Tzv. Rejchlův dům

V bezprostřední blízkosti zastávek na třídě ČSA nalezneme třípodlažní dům se značnou dávkou velkoměstské elegance, kterou evokuje nevšední plastická ornamentika na fasádě domu. Pravděpodobný autor, pražský architekt Bohumil Waigant, pojal dům v romantizující a, s použitými prvky sloupků, klasicizující rovině, která nám potvrzuje jeden z dobových trendů probíhající v architektuře v první dekádě 20. století. Dům čp. 543 patří do skupiny klasicizujících projektů, které začal Waigant po svém stylovém obratu vytvářet v roce 1911.

Dekorativní aparát je proti jeho produkci z předchozích let výrazně bohatší a vyjádření stavby vychází ze hry konvexních a konkávních architektonických hmot v patrech. Autor fasády mistrovsky spojil prvky geometrické moderny patrné i v interiéru s formami dobového klasicismu. Plán domu, který je podepsaný samotným objednavatelem domu – stavebním podnikatelem Josefem Jihlavcem a který měl na vzhled fasády z povahy své profese jistě nemalý vliv, prozrazuje datum počátku stavebního vývoje z března 1913. Konečná podoba užitého dekoru na průčelí se výrazně liší od nalezeného návrhu, kde jsou např. v přízemí zakresleny dva symetricky umístěné meziokenní reliéfy s motivem robustních figur obklopených vegetabilním dekorem. Z charakteru sochařské dekorace ve výkresu můžeme usoudit, že autorem tohoto nápadu mohl být sochař Antonín Waigant, bratr autora návrhu stavby a autor sochařské výzdoby mnoha desítek pražských domů.

Ač se v odborných publikacích objevuje informace, že dům byl vystavěn pro architekta Václava Rejchla staršího, archivní stavební dokumentace tomu nenasvědčuje.  Nepochybné je, že během určité doby se uživatelem objektu skutečně stal architekt Václav Rejchl st., využívající přízemí domu jako kancelář své stavební firmy.    

Celek je koncipován značně horizontálně s pomocí rovnoběžně traktovaných plastických prvků a zejména reliéfně ztvárněného vlysu mezi odlišně zpracovaným přízemím a prvním patrem. Segmentově vypouklý tvar čtyřdílných oken v prvním patře obklopuje ve výplních typická spirální ornamentika s nízkými předsazenými kuželkami. Nad okny ve zvlněném druhém patře prochází konvexně vytažená masivní římsa, naopak části osy se ve druhém patře konkávně prolamují. Pod nimi probíhá kanelovaná římsa, na kterou v poprsních nasedají dva štíhlé dórské sloupky, mezi kterými je umístěn polosloupek se třemi expresivně ztvárněnými maskarony, které můžeme propojit s tehdejší popularitou afro-asijského umění. Mohutně vysazená korunní římsa je z podhledu v osách oken zdobena drobným plastickým motivem.

V závěru 20. let byl dům obohacen o luxusní neoklasicistní vybavení dvou přízemních místností z pera stejného autora. Waigant tu na sklonku 20. let zařídil dvě přízemní místnosti sloužící potřebám Národního klubu. Uhlazený charakter místností určovalo obložení hladkým dřevem. Zároveň vertikalita mobiliáře, dekorativní vitraje komponované z plochých tabulí čirého a barevného skla, osvětlení stylizované do tvarů voskových svící a elegantní vstupy do pokojů se skleněnými pásovými výplněmi již samy o sobě vzbuzovaly značně noblesní dojem. Atmosféru mondénnosti navozovala expresivně pojatá, robustně modelovaná stropní štukatura mandlovitého tvaru. I když dekorativní stylizace vycházela ještě z art deco, produkce se pohybovala v oblasti neoklasicismu, který se do popředí dostával po roce 1925 po ohlasu pařížské výstavy. Interiér tak dokonale ladil s elegantním klasicizujícím konceptem exteriéru. Co nábytek postrádal v lehkosti a křehkosti, to nahradil v okázalosti a kvalitě provedení. Střídání majitelů a účelů těchto prostor nám s pomocí dobových fotografií nuceně dovoluje zůstat pouze u naší představivosti. Interiéry Národního klubu se bohužel do dnešních dob nezachovaly.

Dům prošel v roce 2007 rekonstrukcí uliční i dvorní fasády, restaurováním dekorativních prvků a maskaronů na průčelí s uvedením do původní podoby.

SS