Tranzitní telefonní ústředna

Královéhradecký komplex Tranzitní telefonní ústředny představuje jednu z nejzdařilejších, dodnes navíc vcelku autentických, ukázek dané stavební typologie na našem území. Autoři projektu, pražští architekti Václav Aulický, Jindřich Malátek a Jiří Eisenreich, nestáli před návrhem budovy tohoto typu poprvé – takřka souběžně totiž připravovali projekt ústředny v Dejvicích, jenž nese řadu příbuzných prvků. Jak uvedl sám Aulický, hlavními formujícími motivy architektonického řešení se staly „(...) specifický charakter stavby a její dynamický obsah“.
 

„Volné“ staveniště na okraji městského obvodu dalo architektům možnost rozehrát velkorysou objemovou hru, umocněnou kontrastní bílo-červenou barevností fasád jednotlivých sekcí – provozní a technologické. Prvně jmenovaná, světle opláštěná, spočívá na křížovém půdorysu a je charakteristická třístupňovou gradací hmot, ale i předsazenými slunečními clonami obdélných oken. Jejich zkosená nároží korespondují se zkosenými rohy samotné budovy. Ostře červený technologický sektor má naopak podobu mohutného „monolitu“ obdélného půdorysu s negativně, tedy sestupně ubíraným objemem a s dvojicí komunikačních věží při západním průčelí, které mají šestihranný půdorys a ostré hrotité zakončení. Věže jsou
s budovou v každém patře propojeny horizontálními tubusy, které autoři s oblibou uplatňovali i u jiných svých projektů (např. telefonní ústředna v Teplicích, Transgas v Praze). V hradeckém případě tubusy získaly méně obvyklý šestihranný profil. Západní průčelí je zároveň charakteristické nepravidelnou, hravou soustavou obdélných oken různé velikosti
a orientace.
 

Obě sekce spolu těsně sousedí a nad vnitřním zásobovacím dvorem jsou opět propojeny šestihrannými tubusy. Mimo to spolu komunikují i vizuálně, a to užitím plechového obvodového pláště – v případě technologické budovy byl použit systém FEAL – Sidalvar; provozní budova získala obklad z panelů OD-001 v barvě přírodního hliníku. Dané řešení podpořilo celkový technicistní výraz v duchu estetiky high-tech, zároveň ale mělo i funkční opodstatnění kvůli odvodu tepla.
 

Originální soubor s převládající horizontální linií v roce 1986 dodatečně doplnil kontrastní vertikální prvek – 50 m vysoká štíhlá věž pro radioreléové spoje spočívající opět na šestibokém půdorysu. Pylon z ocelové konstrukce, který měl původně červenou barvu, završuje rozvětvená hlavice plošin pro parabolické antény.
 

Jak bylo u tehdejších veřejných zakázek zvykem, velká pozornost se soustředila i na výtvarné řešení interiéru, který prostoupily invenční autorské prvky. Jan Vrana a Vladimír Štulc prostory pojali výrazně barevně a graficky a doplnili je tapetami, lakovanou jutou a tónovanými fotografiemi Jiřího Havla a Miloše Vojíře.
 

Výrazným zásahem do původní podoby exteriéru se v pozdějších letech stala dvojice prosklených pásů probíhajících v téměř celé šířce druhého a třetího patra jižního průčelí technologické sekce.
 

Komplex ústředny patří stejně jako ostatní, převážně technicistní a brutalistické objekty z druhé poloviny 20. století mezi nejohroženější stavby. Pro svoji jedinečnou barevnou i tvarovou individualitu, důmyslné technické řešení a právě i potenciální hrozbě demolice či výrazné přestavby by si právem zasloužil památkovou ochranu.
 

AW