Měšťanské školy

Podobu projektu škol koncipovala po několik desetiletí probíhající diskuze o kvalitě prostředí, světelných podmínkách a přístupu slunečního světla. Architekti spolu s pedagogy a lékaři hledali nejlepší řešení pro vzhled učeben a prostorů pro volný čas žáků. Po reformě školství vyhověl požadavku propojení školy s přírodou, a to nejen umístěním budovy, ale umožnil z oken přímý pohled do zeleně a na hřiště. Přehledné komunikační prostory školy měly intuitivně žáky směřovat k venkovním aktivitám. Soubor budov navrhl Gočár v duchu holandské teorie stavby škol. Budovy mají stát na volném prostranství ve zdravotně nezávadném prostředí. Mají mít tělocvičny a hřiště. Alespoň po několik hodin má do tříd svítit přímé sluneční světlo, okna mají zaujímat šestinu podlahové plochy třídy. „Vyžaduje se, aby každé dítě ze svého místa ve třídě vidělo alespoň kousek nebe.“ Veškeré místnosti učeben jsou obráceny k jihovýchodu.

Nutnost postavit základní školu vyplývala z dobového nedostatku školních míst. Ředitel městské vyšší školy poslal v roce 1924 městské radě urgentní žádost o nápravu. V srpnu 1925 sestavili definitivní program, školy měly pojmout 600 dětí v obecných a 300 v měšťanských školách, mateřská škola 80 dětí.

Projekt škol vznikl z užší soutěže v srpnu 1925. Soutěže se účastnili, kromě vítězného Josefa Gočára, také hradečtí Oldřich Liska a Jan a Václav ml. Rejchlovi. Výškově a použitím zdiva z režných cihel navazuje škola na budovu vedlejšího gymnázia. Do souboru staveb patří obecná škola (čp. 690) a budova mateřské školky (čp. 691). Vila ředitele škol nebyla realizována, nalézá se v plánech z roku 1925. Měla stát na pozemku poblíž sboru kněze Ambrože a blízko později realizované části areálu (až v letech 1956–1959 byla do souboru dostavěna škola čp. 692 dle Gočárova projektu upraveného Václavem Rohlíčkem). Nově vzniklý areál se tak doplnil o starší školní budovy – Obchodní akademii (1896–1897) a Učitelský ústav (1900).  

Gočárův vítězný návrh představil nové řešení školních budov jako uzavřený a symetricky orientovaný soubor. Koncepci školního provozu, způsobu výuky i architektonickou podobu silně ovlivnily zkušenosti ze dvou zahraničních cest. V roce 1924 Gočár podnikl cestu do Holandska, následujícího roku odjel do Paříže. Při návštěvě Holandska se Gočár kromě nové architektury setkal i s hnutím usilujícím o reformu výuky, které jej natolik zaujalo, že některé z jeho postulátů uplatnil v komplexu královéhradeckých škol. Školní budovy umisťovali Holanďané do velkého zeleného prostoru, často několik škol se společným dvorem a hřištěm, byl kladen důraz na maximální hygienu, slunce a vzduch. Maximálně se zde propojil interiér s exteriérem – tělocvična, oddělená skleněnou otevíratelnou stěnou, navazuje přímo na sportovní areál, do jehož středu navrhl umístit velký plavecký bazén. Obdélný bazén měl navazovat na vnější obrys školky. Po šířce měl mít vysoké jehlancové obelisky. Novum v tehdejší české architektuře školních budov představovaly „rovné střechy školských křídel[...], opatřeny částečně betonovými kryty“, které měly být „používány jako sluneční lázně pro žactvo“ nebo k hodinám tělocviku. V podstatě obytné střechy (vůbec první u nás) silně ovlivněné průkopníkem funkcionalistické architektury Le Corbusierem (s jehož pavilónem revue L‘Esprit Nouveau se Gočár seznámil patrně osobně na pařížské Mezinárodní výstavě dekorativních umění a Corbusierovu práci déle sledoval). Osobně se s ním setkal v roce 1928. Soubor škol dobře ilustruje změnu architektova myšlení. Zatímco u škol se prolínají starší vrstvy cihlové architektury ovlivněné holandskou architekturou, architektura mateřské školy je již realizací čistě funkcionalistickou.

Stavba komplexu probíhala ve dvou etapách. Masarykova základní škola byla realizována v letech 1926–1927. Provedli ji hradečtí stavitelé Novotný a Vyleťal. Stavební dozor měl hradecký stavitel Josef Jihlavec. Slavnost položení základního kamene se konala v únoru 1926 a Gočárovy plány byly schváleny v květnu. Masarykovy národní školy byly slavnostně otevřeny dne 23. října 1928.

Tříkřídlová dvoupatrová budova je v režném zdivu s kontrastem cementových omítek na římsách, meziokenních pilířích, soklech a vstupním portiku. Fasáda směrem do dvora je omítnutá. Střešní nástavby jsou spojeny železobetonovou pergolou. Rovné střechy kryly cementové dlaždice. Portálové hlavní vstupy lemují vysoké sloupy z umělého kamene. Střední části hlavních průčelí zabírají dvoupodlažní tělocvičny a haly. Na severovýchodním nároží je umístěna pamětní deska s datem výstavby 1926–1927 s heraldickým hradeckým lvem od sochaře Josefa Škody.         

Škola je navržena jako dvoutrakt o dvou patrech na zvýšeném přízemí. Budovy svírají společný školní dvůr. Celý objekt je podsklepen. Půdorys je založen na křížení os jednotlivých křídel a traktů. Ze vstupního portiku v suterénu jsou přístupné šatny. Hlavní dvouramenná schodiště propojují všechna podlaží. V severních a jižních křídlech jsou umístěny učebny, v jednopatrovém spojovacím křídle se nachází tělocvična s aulou. V nárožním rizalitu je umístěn byt školníka 2+1. Ze vstupní haly je přístupné křídlo, z něhož se vstupuje na školní hřiště a do tělocvičny umístěné přes dvě patra. Do dvora vybíhá rizalit hlavního schodiště. Ve dvorním traktu je umístěna kancelář ředitele, sborovna a učebna, v nárožním rizalitu učebna. Na schodišťovou halu navazuje chodba spojovacího křídla, ze které jsou přístupná WC a kabinety dvorního traktu.

Vstup do jižního křídla z nábřeží je zvýrazněný mohutným portikem z umělého kamene. V zádveří je sdružené schodiště, které vede do haly v přízemí a po stranách do suterénu. Vlevo od vstupu směrem na nábřeží se nacházejí učebny, do dvora chodba a kabinet. V nároží do dvora je umístěno hlavní schodiště. Vpravo od vstupu v jednotraktové části jsou učebny. Dispozice 1. poschodí je shodná s přízemím, ve středu nad spojovacím křídlem se nachází aula, ke které přiléhá šatna, sociální zařízení a žákovská knihovna. Dispozice 2. patra severního a jižního křídla se shodují se spodními podlažími, na konci chodeb je umístěno dvouramenné schodiště vedoucí na střechu. Ze schodišťových hal se vstupuje na WC umístěné symetricky na koncích spojovacích křídel.

Nábytek dodala firma Josef Nevyhoštěný, rolety firma Kryštof a lustry pan Jirouš. Skříně do učeben (částečně vestavěné), židle a křesla z ohýbaného dřeva pak truhlářský závod Antonína Pecky.

Po otevření školy píše místní tisk: „Nová budova národních škol, ač někde mohla býti účelněji vyřešena, je budova moderní, vzdušná a světlá a působí mohutným dojmem.“

Kritik Karel Herain oceňuje, jak se Gočár „stále pronikavěji zapracovává nejen do potřeb školy dnešní, nýbrž spíše už do stavebních předpokladů školy budoucí, a tak kde šlo původně hlavně o výtvarnou formu, luští nyní v souvislosti s otázkou školních budov také otázku jejich prostornosti, osvětlení, vytápění, čištění, komunikace, odkládání obuvi a šactva, zařízení učeben, společenských síní, tělocvičen, sleduje všude praktičnost a vzhlednost učeben i chodeb a schodišť, pamatuje na zahradu a hřiště a vyprošťuje budovy z kasárnických šablon stavebních, místo nichž volí větší rozmanitost a členitost otevřených bloků.“

Po 2. světové válce byly obecné a měšťanské školy spojeny v jednu základní školu. S cílem získat větší počet tříd se změnilo funkční využití řady místností. V letech 1956–1959 se realizovala dostavba druhé poloviny areálu – devítiletá základní škola v Zálabí podle původní Gočárovy myšlenky. Autor návrhu byl V. Rohlíček. Tehdejší Stavoprojekt, vedený Gočárovým žákem Janem Rejchlem, dostavěl ve vší pokoře druhou, zrcadlovou část škol a areál tak uzavřel. Původní názvy: základní škola v Lipkách (starší část), základní škola v Zálabí (novější část).

Budova školy z roku 1926–1928 byla užívána počátkem 21. století různými organizacemi, sídlila zde obchodní akademie, nyní školní družina, soukromá základní škola, dům dětí a mládeže.

ZH