Socha Kováka

Socha Kováka je jedním z posledních sochařských děl významného místního sochaře Josefa Škody (1901—1949). Asi metrový model sochy byl poprvé vystaven v roce 1946 na výstavě Člověk a práce v Praze. Později byl součástí expozice dějin revolučního hnutí v domě U Švagerků, který byl sídlem KSČ a dnes je ve sbírkách Muzea východních Čech. Tento model se v detailech lišil od výsledné pískovcové realizace, která vznikla až po Škodově smrti v dílnách hořické sochařské školy. Škodův model vynikal daleko propracovanější drapérií kovákova oděvu, která lépe představovala texturu hrubé, vytahané látky. Pískovcová realizace má oproti modelu na svrchníku kapsy, topůrko kladiva je silnější a kovákův úchop pevnější, avšak Škodův model, kde kovák drží topůrko za jeho úplný konec, je přesvědčivější o právě probíhající manipulaci s kladivem. Pískovcová realizace má také jemnější rysy, výrazné lícní kosti odpovídající dobovému ideálu mužské krásy a upravenější účes. Kvůli statice má pískovcová socha v pozadí pilot, o nějž se kovák opírá. 

Historička umění Lucie Rychnová uvádí, že „Socha Kovák“ vznikla po Škodově smrti na objednávku Krajského národního výboru, který zamýšlel tímto dílem zaplnit citelnou mezeru po odstranění sochy TGM na náměstí Velké říjnové revoluce“, avšak tuto informaci se nepodařilo v citovaném archivním zdroji dohledat a ověřit. Dobový tisk implikuje, že vznikla až na objednávku Závodů Vítězného února pro slavnostní prostranství v areálu závodů.

Josef Škoda ve třicátých letech zpracovával náročné úlohy soch a plastik do veřejného prostoru a do architektury. Vedle plastik představujících postavy lokální i národní historie (Josef V. Pospíšil, Božena Němcová) vytvářel alegorie (plastika Soutoku Labe a Orlice) a náměty práce, průmyslu a dopravy. Spolupracoval s bratry Rejchlovými na výzdobě jejich architektur: vytvořil reliéfy pro Národní banku československou v Hradci Králové či alegorické postavy světlonošů na budově nádraží. Škoda soustředil svou tvůrčí pozornost na realistické znázornění lidské postavy, kdy v případě aktů upřednostňoval spíše štíhlé figury, v případě světlonošů dokonce antické rysy a profily obličeje, a na realistickou modelaci oděvů a historických kostýmů, které neměly být jen dokladem tvůrčího umu, ale byly nositeli významu a sociálního či historického prostředí, v němž se zachycené postavy nacházely. Detailní a realistické zpracování pracovního oděvu kováka je proto pro Škodovo dílo zcela příznačné, o čemž svědčí třeba jeho sochy koželuha a jircháře na někdejší koželužské škole z roku 1930. Škodův přístup přiřazení zcela realistických a konkrétních obličejových rysů a zpracování detailů oděvu a pracovního náčiní je opačný vůči tvorbě Václava Bílka, který v Hradci Králové zanechal řadu soch v architektuře. Bílkovy postavy jsou spíše stylizované, strnulé a monumentalizují téma práce.     

Téma práce (ať už manuální, řemeslné nebo obchodnické a manažerské, kterou zastupují postavy různých úředníků a ředitelů) a její přesné znázornění bylo pro Škodovu tvorbu charakteristické na rozdíl od ještě hojně se prosazujících přístupů jeho souputníků, kteří při reprezentaci práce a obchodu volili strategii alegorie. Škodova socha kováka byla nicméně i proto, že sochař mezitím zemřel, využita po roce 1949 nejen pro reprezentaci práce, ale také pro připomínání a zosobňování ideálů znárodnění řemesla a průmyslu a Vítězného února. Byla odhalena 21. února 1959 při dělnické manifestaci připomínající jedenáct let od Vítězného února v Závodech Vítězného února, n. p. v Hradci Králové. Závodní noviny o významu sochy a jejím odhalení referovaly následovně: „I náš pracovní kolektiv řekl v těchto chvílích své rozhodné slovo. Ve své drtivé většině se postavil proti rozvracečům republiky, vystoupil za jednotu lidu. Proto také odhalujeme dnes sochu kováka, jako symbol naší práce a našeho boje za vítězství a moc dělnické třídy. Nechť nám náš kovák stále připomíná Vítězný únor a naše vítězství. Hudba hraje Píseň práce. Bílá rouška se zvolna odpoutává od mohutné sochy. Až konečně ji odvál vítr. Symbol naší práce byl odhalen.“  Dělnické manifestace, vyjadřující oddanost ideálům Vítězného února, československo-sovětským vztahům či sovětskému osvobození Československa se v ZVÚ konaly každý rok, průvod vedl od třídy Československé armády přes Stalinovu třídu (dnešní Karla IV.), Chelčického a Hořickou ulicí a končil právě na prostranství v ZVÚ pod sochou kováka, kde byla také instalována řečnická tribuna. Na příklad o dva roky později se květnové manifestace účastnil leningradský tajemník místního výboru KSSS Ivan V. Spiridonov, sovětský velvyslanec v ČSSR a československý velvyslanec v SSSR. Dobový tisk referoval o dění na prostranství v ZVÚ pod sochou kováka následovně: „jedna stará soudružka se podrala zástupem a soudruha Spiridonova objala jako syna. […] Mladý kovák Teplík si se sovětskými soudruhy porozprávěl rusky.“ Dělníky ZVÚ tedy zastupoval mladý kovák, který se stal v padesátých a šedesátých letech symbolem celého podniku.    

LZL