Obecní nouzový dům na Pražském Předměstí

Hradec Králové i jeho předměstské obce se snažily po roce 1918 řešit bytovou krizi vlastní obecní výstavbou malých dělnických domků. Většina staveb v centru města měla moderní bytové standardy: vlastní koupelnu nebo aspoň vlastní toaletu, spižírnu atd. Ne vždy tomu tak bylo v případě předměstské obecní bytové výstavby, kde bylo třeba ubytovat velké množství dělníků a dalších spíše chudších zaměstnanců. Takovým případem byly v Hradci Králové hlavně obce Kukleny a Pražské Předměstí, které se postupně rozvíjely v průmyslové lokality. Na Pražském Předměstí se na obecní výstavbě podíleli až do třicátých let hlavně architekti a stavitelé Josef Mudra, Antonín Slejška či Josef Stejskal.

Ukázkou takového bytového domu, který chtěl řešit bytovou nouzi, ale současně ještě nenabízel moderní luxus, byl jeden z prvních obecních domů postavených v oblasti ulic Nerudova a Horova.  Plány na jednopatrový podsklepený bytový dům na Pražském Předměstí od Josefa Mudry jsou datovány 5. červencem 1924. Radě obce byly předloženy ke schválení o týden později dne 12. července. Dokumentace zdůrazňovala, že se jedná o obecní činžovní dům "s malými byty". Dům byl podsklepený v části do ulice, bylo zde dvanáct sklepních kójí. Dům měl symetrickou dispozici, vstup byl situován ve středové ose, stejně jako schodišťová šachta směřující do dvora. Dispozice byla symetrická, na každé straně se nacházely čtyři jednopokojové byty a na chodbě byly vždy dvě toalety. Dva větší jednopokojové byty směřovaly do ulice, dva menší do dvora. V patře byly na každé straně dva dvoupokojové byty a uprostřed jeden jednopokojový. Ani jeden ale neměl koupelnu či samostatnou toaletu, vždy dva a dva byty měly společnou předsíň s toaletou. Podkroví bylo obytné v traktu do dvora, do ulice svažovala pultová střecha. V podkrovní části byly dva dvoupokojové byty, které byly asi nejluxusnější: každý měl navíc spíž a samostatnou toaletu. 

Jaroslav Mudra v první polovině dvacátých let navrhoval řadové a činžovní domy s bohatou dekorativní výzdobou. Uplatňovaly se zde dekorativní reliéfní pole, profilované římsy a obloučkové tvary. Nejinak je tomu i v případě obecního domu na Pražském Předměstí. Parter člení lizénové rámce kolem čtyř okenních os a vstupu, přízemí a patro dělí několik říms a mezi okny v prvním patře je šest dekorativních polí se sgrafitovou výzdobou: ve čtyřech obdélných středních polích jsou to vždy dva rohy hojnosti, v menších dvou polích po stranách po jednom. Korunní profilovanou římsu podpírají dekorativní, klasicky tvarované metopy. Střecha je prolomena třemi střešními okny uzavřenými výrazným, přímým obloukem.   

V roce 1940 navrhl nástavbu domu o jedno patro a nové krovy stavitel Antonín Slejška. Ta měla navýšit kapacity o dva dvoupokojové byty s koupelnami a pět jednopokojových bytů, avšak vzhledem k začátku druhé světové války ke stavbě nedošlo. 

Bytový obecní dům je jedinečnou ukázkou předměstské bytové výstavby, která nedosahovala velkoměstských standardů, ale architekti se ji snažili navrhnout co nejúčelněji, aby poskytly důstojné bydlení co největšímu počtu obyvatel, a současně co nejzdobněji, aby dekorativní architektura byla přístupná širokým a chudým vrstvám.

LZL