Orlovna

Nedlouho po dostavbě reprezentativní moderní sokolovny na Eliščině nábřeží v roce 1930 také členové spolku Orel, jenž vznikl jako křesťanská alternativa k ateisticky pojímané tělovýchově Sokola, začali jednat ve věci stavby vlastního stánku. Vždyť Hradec Králové se stal klíčovým ohniskem činnosti Orla – byla zde založena jedna z prvních jednot v Čechách (1909) a sídlila zde východočeská Brynychova župa. Dosavadní provizorní prostory, využívané pro spolkovou činnost (Adalbertinum, Boromeum ad.), nebyly adekvátní významu župy ani místní jednoty.

Město věnovalo Orlu parcelu v klidné čtvrti u Orlického nábřeží. Projekt vypracoval v roce 1933 místní málo známý architekt Václav Placák, který měl sice zkušenosti hlavně s projekty nájemních domů (většinou střídmých funkcionalistických forem), s projekty budov pro tělovýchovu se nicméně setkal už v České Skalici, kde byla podle jeho projektu v roce 1929 realizována velkolepá puristická sokolovna, nebo při soutěži na sokolovnu v Železném Brodě.

Hradeckou orlovnu Placák pojal v duchu „bílého funkcionalismu“ jako jednoduchý kvádr s hladkou čistou fasádou, bez ambice formálně odlišit stavební typ orlovny od „ateistické“ sokolovny. Vždyť i „mezi výchovným úsilím sokolů a orlů není valného rozdílu“. Dominantním prvkem uličního průčelí je prosklený rizalit s předsazeným vstupem, který je krytý markýzou a přístupný po širokém schodišti se zaobleným trubkovým zábradlím. Tato partie, původně ještě „korunovaná“ reliéfem orla, není umístěna osově, nýbrž asymetricky do levé poloviny průčelí; pravá část je pak rozčleněna čtyřmi vysokými okny osvětlujícími tělocvičný sál. Monumentálněji vyznívalo zadní průčelí směrem k přilehlému stadionu s tribunami. Jeho vycentrované pětiosé fasádě předstupovala lehká „pyramidální“ konstrukce pergol, vizuálně završená rovněž reliéfem orla. Areál měly původně doplnit ještě dva hranolové objekty penzionátů, umístěné symetricky po stranách hlavní budovy. K jejich realizaci se však už nikdy nepřistoupilo.

Vzhledem k tomu, že náplň činnosti Orla se od té sokolské téměř nelišila, byl také stavební program interiéru více méně shodný. Stavba tedy soustředila mimo tělocvičný sál ještě prostornou galerii, přednáškovou síň, kanceláře, nezbytné hygienické příslušenství, předsálí s bufetem, noclehárny a byt domovníka.

Orelská jednota se zdaleka netěšila takové popularitě, jakou měli sokolové, což s sebou neslo i omezenější finanční možnosti. Navzdory tomu se v Hradci Králové podařilo zrealizovat jednu z nejosobitějších orloven na našem území, která není konzervativní a která měla v kontextu tehdejší sportovní architektury špičkovou úroveň. Původní účinek stavby ale bohužel setřely pozdější stavební úpravy. V roce 1949 budovu převzal Krajský pionýrský dům, později tzv. Krajský dům pionýrů a mládeže, pro jehož potřeby byla v letech 1965–1969 zrealizována rozsáhlá západní přístavba. Po roce 1989 se tělocvična navrátila spolku Orel, přístavba slouží Domu dětí a mládeže.

AW