Jižní sídliště

Ledvinovitý útvar vymezený levým břehem Orlice a druhou okružní třídou na jih od historického centra města, který je dnes obsazen především vzdělávacími institucemi (kampus univerzity, vysokoškolské koleje, areál Farmaceutické fakulty UK a Střední uměleckoprůmyslové školy hudebních nástrojů a nábytku), měl být využit v představách předválečných architektů velmi rozmanitým způsobem.  Architekti si byli vědomi, že se jedná o největší dosud nevyřešené území v těsné blízkosti centra města a jeho regulace a jednotný charakter jsou tedy asi nejzásadnější prioritou. Území nicméně bylo řešeno po etapách během celého dvacátého století a asi nejzdařilejší je jeho střední část zastavěná školními institucemi mezi šedesátými a osmdesátými lety podle generálního návrhu Karla Schmieda st. 

V soutěži na celkovou regulaci města v letech 1908–1909 se setkáme s různými přístupy. Oldřich Liska a Otakar Klumpar plánovali v jihozápadní části území samostatné rodinné domy a dvojdomy, zbytek území plánovali zastavět bloky činžovních domů, v nichž měl být uplatněn princip komunálních vnitřních zahrad. Liska o území smýšlel jako o dělnickém městě, které mělo ubytovat většinu dělníků pracujících v královéhradeckém průmyslu. Území mělo mít tři centra: jedno tvořené dělnickým domem, druhé kostelem a třetí neurčenou veřejnou budovou. Vladimír Zákrejs, Josef Šejna a Václav Rejchl ml. si naopak představovali, že zde vznikne výstavní část města s bloky činžovních domů, s centrálním náměstím a veřejnými budovami v západní části, uprostřed s promenádním parkem a se sportovištěm, dále s výstavištěm a ve východním cípu (na místě dnešního všesportovního stadionu) se šesti nepravidelnými bloky činžovní zástavby. Nepodepsaní soutěžící s návrhem s heslem „Sion“ plánovali zastavět území zcela pravidelnou sítí bloků činžovních domů s diagonálními prostranstvími v křížení ulic podobně, jako navrhoval v šedesátých letech 19. století Ildefons Cerdà v Barceloně.  

Ani jeden z návrhů nebyl realizován, a tak se řešení území ujal v druhé polovině dvacátých let Josef Gočár. Během let 1925 a 1931, kdy Gočár pracoval na královéhradeckém urbanismu, se jeho názor na charakter místa měnil jen nepatrně. V jednom z prvních návrhů, který můžeme datovat do let 1925 až 1926, Gočár plánoval komplex mateřské školy, měšťanských a obecných škol na místo někdejších městských jatek naproti již stojící koželužské škole na levém břehu Orlice. Z tohoto plánu brzy sešlo a komplex škol se přestěhoval do oblasti pravého nábřeží Labe. Přesto si Gočár byl jistý tím, že naproti koželužské škole patří blíže neurčená veřejná budova, snad také škola, která měla mít nezvyklý půdorys tří traktů seskládaných do tvaru polootevřeného trojúhelníku. Na rozdíl od všech předchozích architektů, kteří území řešili před první světovou válkou, chtěl Gočár zachovat alespoň Pajkrovu flošnu a veškeré zbytky pevnostních valů a zdí, které ji obklopovaly, pivovarská flošna měla být demolována. Gočár plánoval území rozdělit na tři části: západní část, středový pás s přírodním parkem a Pajkrovou flošnou a východní část. 

V západní části Gočár plánoval diagonální podlouhlé náměstí. V jeho jižním konci měla stát symetrická veřejná budova se středním vyvýšeným traktem a dvěma nižšími trakty, v pozdější verzi měla mít tvar písmene U. Za ní, směrem k okružní třídě, Gočár plánoval významný památník v podobě vysoké deskové stély či obelisku. Opačné severozápadní čelo středového náměstí nemělo být v prvním návrhu ukončeno nijak. V další verzi mělo být zakončeno podlouhlou řadou činžovních domů, které se uprostřed rozestupovaly v komunální „dorf“, dvůr se zelení, hřišti, odpočivnými plochami a užitným zařízením (klepadla koberců apod.), jako to v té době realizovali architekti komunální výstavby ve Vídni. Definitivní návrh z dubna roku 1928 už s centrálním „dorfem“ nepočítal a čelo náměstí mělo být ukončeno jen podlouhlým, nijak nečleněným objektem. Jak svědčí všechny návrhy, náměstí mělo být osázeno třemi trávníkovými partery. Severozápadní čelo náměstí mělo být v některých nedefinitivních návrzích ukončeno podkovovitou řadou nízkých listnatých stromů. Ve zbytku západní části území měla být bloková zástavba. Bloky měly být podlouhlé, uprostřed Gočár počítal se společnou zelení a jednotlivé činžovní domy měly mít i zelení osázené předzahrádky. Jak ukazuje několik dochovaných axonometrií, zástavba činžovními domy měla být nejspíš dvoupatrová.    

Střední parková část s Pajkrovou flošnou měla daleko do původní představy Rejchla, Šejny a Zákrejse o promenádním parku. Gočár zde plánoval anglický park s oválnou cestou kolem Pajkrovy flošny a ledvinovitým útvarem obkrouženým cestičkou směrem k nábřeží Orlice. Podél orlického nábřeží měla vést přímá cesta s alejí. Směrem k okružní třídě, respektive mezi Pajkrovou flošnou a okružní třídou, plánoval Gočár obdélné hřiště s cvičištěm, patrně i s běžeckou dráhou. Definitivní návrh z dubna roku 1928 už s tak propracovaným a diferencovaným návrhem parku nepočítal a Gočár chtěl zrušit alej podél Orlice. Území nemělo být protkáno tak důmyslnou sítí rozvolněných cestiček a skrumáží keřů a stromů, měly zde být jen volné travnaté plochy a mezi Orlicí a flošnou měla být jen jedna cestička zakončená mlatovým prostranstvím, snad sloužící jako hřiště. 

Východní část celého jižního sektoru města byla plánována jako rezidenční. V prvním návrhu snad z let 1925 až 1926 zde Gočár plánoval osm pravidelných bloků rodinných domů, kterých mělo být dohromady osmdesát pět. Postupem času však navýšil obytnou kapacitu a návrh měl být komplikovanější. Uprostřed území plánoval obdélné náměstí a středem území měla vést osová ulice, osázená po obou stranách stromy, která spojovala orlické nábřeží s okružní třídou. Podél této ulice, kolem středového náměstí a podél dnešní ulice Hradecké Gočár naplánoval řadovou zástavbu. Jestli se mělo jednat o řadové rodinné domky nebo činžovní domy není zřejmé, z jedné z axonometrií by se mohlo zdát, že řadová zástavba měla být vyšší než okolní samostatné domky, takže by mohlo jít dokonce o činžovní domy. Tomuto řešení odpovídá i stav, který Gočár zanesl do svého návrhu Velkého Hradce z roku 1931 a kvůli kterému jej zažaloval Vladimír Zákrejs, autor původního návrhu Velkého Hradce.

Ani předcházející návrhy, ani Gočárův záměr nedošly realizace. Po druhé světové válce zde mělo vzniknout sídliště, které mělo být stavěno podle regulačního plánu vzešlého ze soutěže uspořádané ve dvou kolech v letech 1958–1959. Soutěže se zúčastnili předváleční architekti jako Jan Rejchl či Oldřich Liska, ale i mladí architekti reprezentovaní Věrou Machoninovou. Ani tato soutěž nedošla naplnění a od šedesátých let se změnila představa o zastavění prostoru z rezidenční, jednotně řešené čtvrti na několik samostatně a postupně řešených území: školní části, zelených částí kolem flošen a sportovního stadionu v nejvýchodnější části. Nejednotnost a bezradnost řešení území bohužel potvrdila výstavba kampusu Univerzity, která probíhá od devadesátých let. 

LZL