Lutherův ústav

Na přelomu let 1909‒1910 navrhl Josef Gočár monumentální sídlo evangelické církve augsburského vyznání, která do té doby sídlila v Černilově. Jednalo se o rozsáhlý projekt s řadou funkcí v monumentálních moderních formách. Gočár pojal projekt jako urbanistické řešení Kavčího plácku, sestupu ze starého města směrem do Pospíšilovy třídy, z níž se v na přelomu 19. a 20. století stal výstavní městský bulvár s řadou sídel významných školních a sociálních institucí. Josef Gočár v této době řešil otázku, kterou vznesl holandský architekt Peter Behrens: jaké mají být monumentální formy architektury pro moderní dobu. Pro Gočára formotvorný Behrensův text „Co je monumentální umění?“ vyšel právě v roce 1909 v časopisu Styl. Gočár to demonstroval ve svých nerealizovaných projektech soutěžního návrhu dostavby staroměstské radnice, který byl pro svou radikalitu ze soutěže vyřazen, v projektu evangelického kostela v Hradci Králové, a právě v projektu Lutherova ústavu. V jeho hmotovém řešení a návrhu fasád se inspiroval především italskou renesanční architekturou, k níž odkazuje hlavně úzká věž se sochami evangelických otců na vrcholu, výrazná korunní římsa i různorodá geometrická textura připomínající kachlové obložení dóžecího paláce v Benátkách. Italské renesanční vzory připomíná i trakt modlitebny, vybíhající směrem do Pospíšilovy třídy, který je zaklenut stlačeným obloukem a měl půlkruhovou apsidu. Hlavní trakt stavby má do výšky prvního patra hrubou omítku s vertikálními pruhy, mezi prvním a druhým patrem je výrazná římsa a omítka druhého patra je hladká. Do Kavčího plácku vystupoval rizalit vysoký dvě podlaží s jednou okenní osou. 

Schodiště spojující Kavčí plácek a okružní třídu pojal Gočár dispozičně podobně jako schodiště u kostela Nanebevzetí Panny Marie ze stejné doby. Nástupní prostor zespodu byl slavnostní – měl půlkruhový tvar. Podél vstupu na schodiště stály dva hranoly s vestavěným osvětlením. Následovala podlouhlá pasáž předělená jedním odpočívadlem, následně se schodiště zalomilo a následovala čtyři příčná ramena. 

Vnitřní dispozice odpovídala účelu: měla zde být samostatná modlitebna, kterou Gočár umístil do dvě poschodí vysokého samostatného traktu vystupujícího ze svahu a směřujícího do Pospíšilovy třídy. Jeho průčelí mělo být doplněno dvěma ženskými alegorickými sochami, což je prvek, který Gočár patrně čerpal z Kotěrovy budovy muzea. Modlitebna měla být propojená se suterénem hlavního traktu, ale byla i samostatně přístupná ze schodiště. O plánované výzdobě a vybavení nemáme žádnou představu. Víme jenom, že měla mít na východní a západní stěně v patře emporu. Na západní empoře měla být patrně řada sedadel a na východní stěně byla prolomena okna. Modlitebna měla být zakončena jednopodlažní apsidou.

V suterénu hlavního traktu byly provozní prostory – kotelna, prádelna a sklepy. V přízemí byla vstupní síň, jako obdoba obytné schodišťové haly v rodinných domech, byla srdcem stavby a komunikačním centrem. Odtud se kroky návštěvníků měly rozcházet do dvou částí: tří velkých učeben v jižní části a jídelny a jednopokojového bytu faráře s kuchyní. Budova měla dvě schodišťové šachty: jedno těsné točité schodiště v severní části a hlavní dvouramenné schodiště v jižní části. V patře byly v severní části obytné místnosti bytu faráře, v jižní části velké ložnice pro ubytované evangelické chlapce. Hlavní část ubytovacích kapacit byla umístěna ve druhém patře, vždy se společnou umývárnou a toaletami.

Gočárův vizionářský projekt nebyl realizován, patrně pro svou přílišnou finanční nákladnost, ale nejspíš i pro příliš radikální formu. V letech 1913‒1915 byl realizován daleko úspornější, klasičtější a méně náročný projekt od Václava Rejchla st. a Václava Rejchla ml. 

LZL