Dostavba muzea

V době před začátkem druhé světové války byly kapacity městského muzea, které obsahovalo vojenské muzeum, galerii a knihovnu, zcela vyčerpané. Ještě v letech 1937 až 1938 se uvažovalo o novostavbě galerijní budovy společně se spořitelnou na dnešním náměstí Osvoboditelů.  Avšak tento plán, který se nedařilo zrealizovat po celá třicátá léta, vzal se začátkem války a vyhlášením Protektorátu za své. V únoru roku 1942 byla tedy vypsána soutěž na dostavbu Kotěrova muzea, která by rozšířila hlavně prostory galerijní a prostory knihovny s čítárnou. Programem přístavby měly být depozitáře, výstavní muzejní sály, nové kanceláře vedení muzea a administrativy, lapidárium pro rozměrné sochy a plastiky a galerijní sály, rozšíření provozního zázemí a dílenského provozu. V soutěži zvítězil Jan Rejchl. Ve svém návrhu sice respektoval fasádu Kotěrovy původní budovy, svou přístavbu členil na pískovcový sokl, přízemí z režné cihly a vyšší patra v hrubé omítce, korunní římsa ale měla jednoduchý profil a nijak nezdobný charakter. Stavba má dva trakty – jeden s průčelím do dnešní Divišovy ulice, druhý přízemní, do Kotěrovy ulice. V suterénu navrhoval Rejchl dílny a depozitáře. V přízemí navrhoval rozšíření čítárny a kancelářské prostory: ředitelnu, prostor pro knihovníka a kustody a zasedací síň. V závěru traktu bylo několik menších výstavních prostor. V patře hlavního traktu Rejchl navrhl tři muzejní sály s vestavěnými vitrínami mezi chodbou a jednotlivými sály, takže jimi mohlo procházet denní světlo a také byly pohledové z obou stran. V nejvyšším patře, osvětleném systémem světlíků, byl jeden velký nepřepažený galerijní prostor s postranními kójemi osvětlenými vlastním světlíkem. V závěru byl menší výstavní sál s přístupem na střešní terasu, která se rozkládala nad nižším kubusem zakončujícím trakt.

  

Gočárovy návrhy jsou datovány 15. březnem 1942. Přístavba obsahovala dva trakty – hlavní, s průčelím do ulice Divišovy, zakončený rozšířenou, ale sníženou částí směřující na křižovatku ulic Divišovy a Kotěrovy. Druhý trakt podél Kotěrovy ulice byl přízemní a obsahoval lapidárium. Suterén obsahoval truhlářskou, kamenickou a štukatérskou dílnu, jídelnu a šatnu pro dělníky a depozitář obrazů a dva další depozitní prostory. Trakt s lapidáriem ve východní části pozemku měl být tak podsklepen, v suterénu měla být další skladiště a depozitáře. V přízemí traktu směřujícím do dnešní Divišovy ulice měly být kanceláře: ředitele, knihovníka, dvou kustodů, kuřárna a zasedací síň kombinovaná s depozitářem grafiky. V zadní části traktu, která směřovala ke křižovatce ulic Divišovy a Kotěrovy, byly ochozí výstavní prostory, kde byla vystavována grafika. V prvním patře nového traktu byly čtyři muzejní výstavní sály a v zadní části prostory obrazárny bez oken pro vystavování starého umění. K sálům obrazárny patřily ještě dva malé skladovací prostory. Ve druhém patře byly čtyři světlíky osvětlující galerijní výstavní sály. Gočárovo pojetí fasády bylo zcela konformní vůči Kotěrovu návrhu. Dodržel pískovcový sokl, cihlovou část se stejným členěním oken do výšky prvního patra a část zasahující druhé patro s hrubou omítkou. Gočárova přístavba na Kotěrovu budovu navazovala i stejnou výraznou korunní římsou, která střídala neglazované a tmavě glazované cihly.

 

Gočár i Rejchl podrobně řešili parkovou úpravu vzniklého vnitřního nádvoří. Gočár plánoval prostor oddělit od okolí vysokou zdí s širokými otvory, Rejchl pouze kovovým plotem. Gočár navrhoval spíše slavnostní vydlážděný prostor s ústředním obdélným bazénkem, zatímco Rejchl spíše parkový, oddechový prostor s větším počtem keříků a zeleně a s menší fontánou uprostřed.

 

Nejradikálnějším návrhem byl pravděpodobně návrh Machoňův. V doprovodné zprávě Machoň psal: „Budova je již dnes výtvarně dovršené dílo. […] Proto dnešní práci lze považovati jako přístavbu k dochované umělecké památce a komponovati ji uvědoměle v dnešním duchu jako dílo nové, které ovšem plně respektuje vysokou hodnotu díla stávajícího.“ Machoň na rozdíl od svých kolegů zcela rezignoval na Kotěrovo tvarosloví a pojal přístavbu jako horizontální hranol, dělený pouze plochou omítky a neomítaného režného zdiva a po celé šířce horizontálním reliéfním vlysem. Návrh Ladislava Machoně však nebyl kladně přijat. Machoň totiž navrhl i řadu změn oproti původnímu soutěžnímu programu: navrhoval menší výstavní sály, které se měly ještě členit pohyblivými příčkami, považoval to za variabilnější, než navrhnout velké sály; dále navrhoval oddělení knihovní administrativy od vlastní knihovny a čítárny; navrhoval zcela oddělit kancelářské prostory vedení a administrativy od provozu muzea a to dokonce samostatným vchodem; a nakonec navrhoval zcela nové vybudování dílen, bytu domovníka a kotelny, jež byly ve staré budově nedostatečné. Ředitel muzea Josef Kaňka Machoňovi napsal: „podle posudku muzejních odborníků (ohledně vnitřního provedení), ani architektonicky neumístila se v soutěži na prvních místech.“ Těmi muzejními odborníky, kteří návrhy posuzovali, byli zástupce Svazu českých muzeí Karel Guth (1884–1943) a Jaroslav Helfert (1883–1972). 

 

Soutěž byla vypsána velmi narychlo, na zpracování projektu neměli architekti ani dva měsíce. Časopis Královéhradecký kraj podával o výsledcích následující zprávu: „Dne 9. února byla vypsána užší soutěž na náčrtky na přístavbu městského muzea podle původní studie profesora Jana Kotěry, k níž byli vyzváni architekti Gočár, Hübschmann, Krásný a Machoň z Prahy a Jan Rejchl z Hradce Králové. Usnesením městské rady ze dne 23. března bylo vypracování těchto definitivních plánů zadáno arch. Ing. dr. Janu Rejchlovi, který se spolu s profesorem Gočárem v uvedené soutěži nejlépe umístili.“ 

 

Je pozoruhodné, že Rejchlův bratr Václav ml., taktéž architekt a stavitel, nepodpořil v této soutěži návrh svého bratra, ale Ladislava Machoně, jak o tom svědčí nedatovaný dopis Václava Rejchla ml. Ladislavu Machoňovi: „Milý příteli, dostal jsem oba Tvé dopisy a osobně ve věci intervenoval. Docílil jsem určitého slibu, ale za předpokladů, které si Ti dovolím sdělit zvláštním dopisem v nejbližších dnech.“ Machoň byl totiž přesvědčen, že „Soutěž byla rozhodnuta proti všem dobrým zvykům.“ Václav Rejchl to vysvětluje následovně: „vypsání soutěže a rozhodnutí o ní se stalo v zimě roku 1942 narychlo před rozpuštěním českého zastupitelstva a dosazení vládního komisaře. Poslední schůze zastupitelstva, která také rozhodla o zadání plánů, byla 25. března a 1. dubna nastoupil německý vládní komisař a starosta Heger.“ Rejchl se snažil situaci urovnat a žádal, aby ji Machoň mohl „omluviti spěchem a nebezpečím, které tu bylo přede dveřmi.“

 

LZL