Činžovní dům Jiřího a Jaromíra Čerychových

V roce 1934 došlo k výstavbě jihovýchodního věžového domu, uzavírající vstup do Ulrichova náměstí ze strany historického centra města. Staviteli byli Jiří Čerych, textilní průmyslník z České Skalice a manžel Marie Bartoňové (dcery Cyrila Bartoně z Dobenína) a jeho bratr Jaromír Čerych, textilní průmyslník v Josefově-Jaroměři.  Stavba probíhala od 30. dubna 1934 do 1. července 1935.

Gočárovy plány se dochovaly ve dvou verzích, první je z 20. února 1934, druhá a definitivní pochází z 15. dubna 1934. Jednalo se o pětipatrový, podsklepený dům s podkrovní nástavbou. Fasádu pojal Gočár podle svého původního záměru: velká trojdílná okna byla zarámována do výrazných šambrán, zvýšený parter zaplňovaly prosklené výkladce čtyř obchodů. Hlavní vstup do domu byl z Ulrichova náměstí, kde byl také průjezd do dvora. Dvůr byl velmi stísněný, nacházela se v něm jediná garáž. V připojení na starší zástavbu v Ulrichově náměstí dům navazoval sedlovou střechou, nároží, vyjma střešní nástavby, mělo mírně svažitou pultovou střechu.

Suterén obsahoval čtyři sklepy obchodů, velký sklep nájemníků směřující do Ulrichova náměstí, který byl rozdělen na jedenáct sklepních kójí, na něj navazující menší prostor směřující do dvora se čtyřmi sklepními kójemi a členitější vnitřní prostory, kde bylo ještě šest sklepních prostor nájemníků. Kromě toho zde byla kotelna ústředního topení. Přízemí obsahovalo čtyři obchody. V první verzi měly na tři obchody navazovat skladištní místnosti, každý obchod měl být navíc vybaven umývárnou a toaletou. V definitivní verzi se skladiště zmenšila a jsou označována jen jako „předsíně“, protože každý obchod měl vstup i na vnitřní chodbu domu.  Přibyl malý byt, patrně pro domovníka, obsahující pokoj, kuchyň, toaletu a koupelnu. Okna směřovala do dvora. Celý dům byl vybaven osobním výtahem, který vedl od suterénu až do podkrovní nástavby. První patro, označované v plánech jako mezanin, obsahovalo velkoryse řešené a dobře osvětlené byty. Všechny byty byly vybaveny obytnou předsíňovou halou, spíží, koupelnou a toaletou. Jeden byt měl pouze jeden pokoj a kuchyň, dva měly po dvou pokojích s kuchyní a jeden měl tři pokoje a kuchyň. Dva byty měly kuchyně situované do dvora, dvě kuchyně směřující do průčelí byly vždy menší než obytné pokoje. Gočár, zdá se, opustil představu obytné, víceúčelové kuchyně. Tři větší pokoje (dvoupokojové a třípokojový) měly ještě malý pokojík pro služku – jeden byl zcela bez oken, dva měly okénka do světlíku. Dům neměl skeletovou konstrukci, nosné stěny byly vždy mezi jednotlivými byty, byly silnější a dvojité, což zamezovalo šíření hluku. Všechna patra označovaná jako první až třetí (ve skutečnosti druhé až čtvrté započítáme-li mezanin) měla stejnou dispozici. Patro označované jako čtvrté (ve skutečnosti páté) mělo v třípokojovém bytě jeden pokoj menší, protože byl pod střechou, jež navazovala na sousedící zástavbu se stanovou střechou. V tomto pokoji bylo prolomeno velké vikýřové okno. Poslední obytné patro (v plánech páté, ve skutečnosti šesté) bylo menší. Byl zde do Gočárovy třídy směřující byt se dvěma pokoji a kuchyní, na něj navazoval byt s jedním pokojem a kuchyní, v nároží byl třípokojový byt s kuchyní a směrem do Ulrichova náměstí a Jeronýmovy ulice byla garsoniéra označovaná jako „obytná kuchyň“. Jen dva největší byty měly pokoj pro služku. Podkrovní nástavba obsahovala dvě prádelny, sušírnu a střešní terasu o velikosti 7,1 x 5,4 metru.

Bratři Čerychové s největší pravděpodobností v domě sami neplánovali trvale bydlet, protože zde nenajdeme žádné atypické velkometrážní byty, odpovídající životnímu standardu bohatých továrníků, jako tomu bylo v jiných činžovních domech ve městě. Nájemní dům bratrů Čerychových je jediný z obytných objektů na Ulrichově náměstí, který kompletně navrhla Gočárova kancelář včetně vnitřní dispozice a současně se jednalo o poslední výškovou stavbu tvořící vstupní „slavobrány“ do velkoměstského, administrativního náměstí. 

LZL