Ulrichovo náměstí (Ulrichplatz)

V roce 1925 byla vypsána soutěž na regulační řešení Labské kotliny, což zahrnovalo území od Gočárovy, tehdy Jungmannovy, třídy včetně nového náměstí až po břeh Labe. Do soutěže přišly čtyři, resp. pět návrhů: s názvem „Červený kruh“, označovaný také jako „O“, byl návrh bratří Václava ml. a Jana Rejchlových, pod názvem „O krok dále“ návrh Josefa Gočára, pod názvem „A“ návrh Aloise Kubíčka a poslední návrh ve dvou variantách byl podepsán Oldřichem Liskou.

Prvního jednání hodnotící komise dne 6. dubna 1925 se zúčastnili: starosta František Ulrich, vedoucí městské technické kanceláře Karel Friedrich, starosta Pražského Předměstí Josef Kotek, dopravní inženýr Josef Šejna, architekti Vladimír Zákrejs a Ladislav Machoň. Nepřítomnými členy poroty byli: architekti Antonín Engerl, Bohumil Hübschmann a historik architektury Zdeněk Wirth. Jednání pokračovalo ještě dvakrát, 18. dubna a 13. května. Porota se usnesla, že nedoporučuje k realizaci žádný návrh. Hlavním důvodem bylo, že „žádný z projektantů nepřihlížel k využití pohledu na dominantu města - skupina katedrály s věží.“ K tomu se dochovaly dva náčrty Vladimíra Zákrejse, jak by si toto využití představoval. Z návrhů vyplynulo několik doporučení: náměstí mělo vzniknout mezi Mánesovou a Jeronýmovou ulicí tak, aby byl „průhled na siluetu dómu a věží, a sice v celé délce od ústí v Husově třídě až ku třídě Okružní (Střelecké).“ Dále porota doporučovala, aby čelo náměstí směrem k městu bylo vyřešeno umístěním významné veřejné budovy (Gočár navrhoval umístit divadlo směrem k Pražskému Předměstí) a sbor církve Československé měl být umístěn do blokové zástavby na rohu ulic Nerudova a Kollárova. Oproti návrhům Oldřicha Lisky porota nedoporučovala do blízkosti náměstí umisťovat stadion nebo velké cvičiště. Divadlo porota doporučovala na náměstí vůbec neumisťovat a vyhlédla mu další lokaci: na labském nábřeží, na místě dnešního náměstí 5. května. Porota doporučovala „prodej a zastavění parcel při ulici Klumparově v celém rozsahu, v ulici Mánesově a Jeronýmově potud, pokud neprejudikují řešení náměstí. Tím získat možno dostatek času k vypracování definitivního zastavovacího plánu.“

Na Gočárovu plánu porotě vadila řad aspektů: tvrdila, že náměstí „jest však předimenzováno“, a  poloha divadla „čelem obráceného k městu [...] je izolována a škodí hospodářskému provozu. Do výstavby divadla bylo by náměstí bez formy. [...] Stěna blokového zastavění na nábřeží jest nevhodná a neodpovídá rázu města, jež má zde své nejlepší prostory a žádá řešení jednotlivými objekty v zeleni.“ Dále si porota všimla, že „formální pojetí rovné střechy univerzálně užité jest Hradci cizí.“ To později kritizoval i Vladimír Zákrejs, který tvrdil, že podobná snaha přenést prvky velkoměsta (výškové budovy, rovné střechy, náměstí bez zeleně) do malých, venkovských měst, je škodlivá a v zásadě směšná. I přes tyto připomínky však František Ulrich prosadil realizaci Gočárovy regulace a Gočár v následujících deseti letech navrhoval řešení fasád, hmot, výškových i uličních čar celého náměstí a přilehlých ulic. Mýtus o Gočárově vítězství v soutěži zasel paradoxně jeho konkurent Alois Kubíček v článku Práce Josefa Gočára v Hradci Králové publikovaném v časopisu Styl hned v ročníku 1926–1927.

Dlužno uvést, že původní Gočárův návrh byl značně odlišný oproti finálnímu řešení. Gočár navrhoval v severní i jižní frontě především činžovní domy. Na místě pozdějšího paláce Rudolfa Steinského-Sehnoutky měl stát národní dům – multifunkční obecní stavba s hotelem. Gočár počítal se třemi hranolovými výškovými objekty při vstupu do náměstí, ale v roce 1926, když bylo přesunuto zamýšlené divadlo jinam, už se čtyřmi. V jižní části měly stát tři uzavřené bloky činžovních domů – jeden mezi ulicemi Střelecká a Mánesova, jeden mezi ulicemi Mánesova a Jeronýmova (kde později vyrostlo ředitelství drah) a poslední mezi ulicemi Jeronýmova a Šafaříkova. Tyto bloky domů měly obsahovat prostorné dvou až třípokojové byty, všechny činžovní domy měly být typové s rovnou střechou. Uprostřed bloků měl být společný, komunální prostor s parkem a dětskými hřišti – v tomto ohledu se Gočár musel inspirovat vídeňskými Gemeinedebauten.  Rezidenční charakter náměstí a jeho okolí se ale brzy změnil: v roce 1927 do severního čela náměstí vstoupil Rudolf Steinský-Sehnoutka s administrativním palácem svého textilního koncernu, v roce 1928 bylo rozhodnuto o výstavbě ředitelství státních drah podle Gočárova projektu a mezi lety 1928–1934 postupně rostly čtyři hranolové věžové objekty, které měly hybridní funkci: administrativní, obchodní a rezidenční.

Otázkou je umístění zamýšleného Ulrichova pomníku. Gočárův žák a spolupracovník Oldřich Šmída tvrdil, že Gočár „měnil několikrát jeho stanoviště na příčné kompoziční ose, až dospěl k závěru, že k takto koncipovanému náměstí se žádná socha nehodí.“ Dochované návrhy však nejsou zdaleka tak přesvědčivé. Gočár se sochou na vysokém, úzkém hranolovém soklu počítal jak v prvních návrzích z roku 1925 tak v jedněch z posledních návrhů celkového řešení náměstí v roce 1930. Její umístění se, na rozdíl od hmoty i funkce budov lemujících náměstí, nijak zásadně nezměnila. Šmídovo svědectví bylo nakonec i důvodem, proč nebyla osazena socha Františka Ulricha na Ulrichově náměstí v roce 2002, avšak jedná se pouze o druhotný pramen a všechny Gočárovy návrhy svědčí o opaku.

Je pravda, že na náměstí nebyl velký prostor pro zeleň, až návrh z roku 1930 počítal se dvěma zelenými plochami s keři a trávníkem protknutými esovitými cestičkami.  V návrhu o dva roky starším měl být celý široký pás před budovou ředitelství drah osázen trávníkem a protknut diagonálními cestičkami a před budovou ředitelství měly být vysázeny čtyři topoly, které měly tvořit stěnu mezi Ulrichovou sochou a jižní frontou náměstí. Při definitivním dokončování povrchu náměstí mezi lety 1931–1933 Gočár zamezil výsadbě jakýchkoli stromů, vysazena byla jen řada topolů za budovou ředitelství drah v ulici Nerudově. V roce 1973 byla do východní části osazena socha Klementa Gottwalda, po němž bylo náměstí od prezidentovy smrti pojmenováno, a druhotně byl v protilehlé západní části zbudován bazén s fontánou. Gottwaldova plastika od Josefa Malejovského byla odstraněna v roce 1990, fontána byla kompletně renovována v letech 2006–2007. Snaha doplnit náměstí sochou Ulricha v roce 2002 od vítězů umělecké soutěže sochaře Pavla Doskočila a architekta Alexandra Wagnera skončila z výše uvedených lichých důvodů nezdarem. V roce 2019 idea osazení sedmnáct let starého Doskočilova a Wagnerova návrhu nakrátko proběhla médii, avšak nebyly učiněny žádné skutečné kroky směřující k realizaci.

LZL