Vila Antonína Petrofa

Poté, co se Josef Gočár osamostatnil od ateliéru svého učitele a přítele Jana Kotěry, navrhoval širokou škálu zakázek, od utopické monumentální architektury přes činžovní a obchodní domy až po projekty rodinných domů a memoriální a sepulkrální architekturu. Z rodinných domů Gočár realizoval v letech 1907–1908 vilu Josefa Binka v Krucemburku, která i přes geometrickou výzdobu a anglickou dispozici nese znaky lidové a venkovské architektury, avšak z 1909–1910 se nám dochovalo několik návrhů městských vil, které pojímal zcela jinak.

V této době probíhala živá diskuse o podobu městského rodinného domu. V druhém ročníku nově založeného časopisu Styl, který se stal manifestem moderní architektury a designu, vyšlo několik textů věnujících se moderním vilám. Mezi prototypy zde byla publikována vlastní vila Jan Kotěry s atelierem a architektonickou školou, která byla právě dostavěna na pražských Vinohradech, konzervativnější vila Miroslava Vyskočila v České Třebové od Aloise Dryáka a právě návrh vily Antonína Petrofa od Josefa Gočára v Hradci Králové. V této době se Gočár inspiroval severoitalskými manýristickými domky, což se nejvíce projevilo v nerealizovaném návrhu domu Emanuela a Pavly Mazánkových v Soudné u Jičína. Stejný styl má i Petrofova vila a italské inspirace nepopřou ani některé Gočárovy sakrální stavby z této doby: Lutherův ústav v Hradci Králové a evangelický kostel v Lounech.

Vila manželů Petrofových má výrazný předsunutý portikus. Nevelké zádveří směřuje do provozní části domu s kuchyní, spíží, pokojem pro služky a prádelnou. Návštěvy však směřovaly do chodby, jakési zasklené lodžie, zakončené přijímacím pokojem. Lodžie byla propojena portálem se sloupy s jídelnou, která byla centrem domu. Jídelnu spojovala s kuchyní menší přípravna jídel. Z jídelny i z přijímacího pokoje vedly další kroky návštěvníků do obývacího pokoje, směřujícího do zahrady, s hudebním výklenkem, kde byl klavír a patrně další hudební nástroje. Obývací pokoj byl třídílnými prosklenými dveřmi propojen s velkorysou zimní zahradou. Do patra směřovalo samostatné schodiště umístěné v zadní části domu. Patro mělo menší půdorys než rozlehlé přízemí díky rozsáhlým terasám, jež ho obklopovaly. Patro mělo mít symetrický půdorys – dvě místnosti, ložnice a obývací salon, spojené toaletou se dvěma šatními komorami. K ložnici ještě přisedala koupelna, která z půdorysu patra vybíhala do zahrady. Patro bylo z jižní a východní strany obehnáno pochozí střešní terasou, ze západní strany lodžií krytou zastřešením, jež nesly obloukové arkády. V podkroví, přístupném samostatným schodištěm, se nacházel větší pokoj pro hosty a blíže neurčený pokojík. Dům měl být podsklepen, ve sklepě byly úložné prostory a dvoupokojový příbytek domovníka.

Členitý exteriér byl bohatě vyzdoben – zimní zahrada a lodžie s arkádou měly být patrně obloženy dekorativními, černobílými podlouhlými kachlíky, stejně tak hlavní, široký štít. V Menším štítu pokoje pro hosty bylo prolomeno kruhové okno. Všechny místnosti měly být osvětleny velkými, v patře sdruženými okny. Z průčelí vybíhal ještě konvexně prohnutý přízemní trakt obsahující přijímací salon. Dům měl ještě zadní vchod ze zahrady, který důmyslně vedl do provozní i společenské části přízemí.

Projekt nakonec nebyl realizován a rodina továrníka Antonína Petrofa dala přednost daleko konzervativnějšímu, ale také jistě levnějšímu projektu od Oldřicha Lisky v historizujícím stylu.

 LZL