Šimkovy sady (Šimek-Park)

V soutěži na regulační plán města z roku 1908–1909 vítězné týmy architektů projektovaly po obou stranách Piletického potoka severně od první okružní třídy a areálu kasáren blokovou zástavbu. V projektu Václava Rejchla ml., Vladimíra Zákrejse a Josefa Šejny mělo vzniknout pouze stromořadí podél Piletického potoka, v projektu Oldřicha Lisky a Otakara Klumpara mělo ve východní části, v oblasti dnešních ulic Buzulucká a Na Střezině, vzniknout nové městské centrum s obecním úřadem, městskou hasičskou zbrojnicí, vojenskou nemocnicí a nevelkým parkem. S větší parkovou plochou v těchto místech počítal pouze další ze soutěžních návrhů s heslem „Sion“. V generálním zastavovacím plánu od Václava Rejchla ml. a Oldřicha Lisky z roku 1911 už zde měl být velký park, který by pokračoval severně za okružní třídu směrem k Věkoším. K řešení severního sektoru se vrátil ve svém regulačním plánu Josef Gočár, který zde už mezi lety 1925–1926 plánoval velkou plochu zeleně: na levém břehu Piletického potoka veřejný park, na pravém břehu sportovní stadion navazující na sokolský stadion při sokolovně.

V roce 1927 navrhoval Gočár umístit do jihovýchodního sektoru budoucího parku tzv. Ambulatorium, stavbu na půdorysu písmene H, která měla sloužit jako ambulantní příjem nemocných. Z tohoto záměru ale sešlo a celé území bylo v regulačním plánu z roku 1928 opět zamýšleno jako park. Zajímavé je, že Gočár v této verzi plánoval podrobněji pravý břeh Piletického potoka, kam navrhoval rozvolněné mlatové cestičky, zatímco levý břeh, kde pozdější park vznikl, byl zatím bez podrobnější koncepce. Přestože jsou návrhy Šimkových sadů, dochované v Gočárově pozůstalosti v Národním technickém muzeu, nedatované, můžeme je přibližně datovat do rozmezí let 1930–1933. Všechny návrhy se týkaly úpravy území na levém břehu Piletického potoka ohraničeného dnešními ulicemi Okružní, Buzulucká a Šimkova. Od počátku Gočár plánoval umístění umělé vodní plochy, která měla být propojena přítokovým i odtokovým náhonem z Piletického potoka. V další verzi měl mít potok jen přítokový náhon. Už od raných návrhů mělo v těsné blízkosti vzniknout umělé návrší, které by tvořila zemina z vyhloubeného rybníčku. Teprve až v poslední fázi návrhů, kdy vodní plocha získala finální ledvinovitý tvar a uprostřed východní části vznikl ostrůvek, byly odstraněny oba náhony a z rybníka se stalo jezírko. Parková úprava byla od počátku koncipována jako anglický park s rozvolněnými cestičkami a skrumážemi stromů stejných druhů – borovic, smrků, vrb apod. Nerovnosti šancí někdejší pevnostní stavby byly ponechány a vznikly na nich nové vycházkové trasy s keříkovými zákoutími a lavičkami. Na jednom z barevných návrhů Gočár uvažoval o zřízení víceúčelového sportovního hřiště se zhruba stejnou rozlohou jako celé jezírko a s mlatovým povrchem. Sportovní hřiště se nakonec přemístilo jižně od jezírka a bylo daleko menší. V těsné blízkosti jezírka bylo plánováno patrně pobytové molo. V téměř definitivním návrhu Gočár počítal s jedním mostkem přes rozložité jezírko, dochoval se ale i návrh, kde plánoval dva mostky na přibližně stejných místech, kde byly později opravdu zbudovány. Park byl plánován jako průchozí – jak od Piletického potoka, podél nějž vedla cesta, alejí z Věkoší, dnešní Buzulucká ulice.

Teoretik urbanismu Jiří Krátký došel na základě výpovědi Oldřicha Šmídy a Václava Vanického k závěru, že projektování parku svěřil Aloisi Wachsmanovi. Proti této tezi, kterou reprodukuje i Jakub Potůček, stojí fakt, že výtvarná forma všech barevných návrhů parku je výtvarně velmi amatérská, zatímco Alois Wachsman byl vynikající kreslíř, karikaturista a malíř. O domnělém „znechucení Josefa Gočára z počinů nového starosty Pilnáčka“ lze také pochybovat, o čemž svědčí fakt, že jeho projektová činnost pro Hradec Králové ve třicátých letech příliš neklesala, a to jak u probíhajících projektů, tak i v ochotě přijímat zakázky nové. 

Jak svědčí dochované fotografie v Gočárově fondu, park byl kompletně nově osazován takřka na zelené louce. První lávka byla zbudována ihned při výkopu rybníka, který proběhl v letech 1934–1935: „Podle dosavadního postupu zemních prací, prováděných jako práce nouzové v nových sadech u Piletického potoka, možno souditi, že výkop projektovaného rybníka bude do jara ukončen a že značná část dalších ploch bude navážkou tak regulována, že ji bude možno oseti trávou a osazovati stromovím a keři. Nové sady začnou býti navštěvovány obecenstvem. Pro přechod obecenstva procházejícího z levé hráze Piletického potoka novými sady do Bienenbergovy ulice bylo by záhodno provésti lávku projektovanou přes zúžené místo rybníka blízko mohylovitého kopce,“ psala městská technická kancelář v lednu roku 1935. Lávka, kterou kancelář v prosinci roku 1934 navrhla, byla zhotovena z městského dříví, které si vyžádala ještě v lednu 1935. Druhá lávka v západní části jezírka byla zhotovena v letech 1939–1940 místním tesařským mistrem Karlem Škaloudem. Mezi lety 1935–1939 vznikla na jižním břehu jezírka ještě přízemní dřevostavba, která sloužila jako klubovna skautského oddílu. Autorem mohl být královéhradecký stavitel František Komárek, který byl nadšený podporovatel místního skautingu a v roce 1934 zbudoval dřevěné hlavní sídlo Skautu na břehu Orlice. 

Součástí původního návrhu nebylo řešení pravého břehu někdejšího Piletického potoka (severozápadní část). Piletický potok dělil toto území až do roku 1957, kdy bylo přeloženo jeho koryto severněji od města. Území za někdejším potokem, dnešní severozápadní část parku, získalo současnou podobu až během rekonstrukce celých sadů v letech 2011–2013. Autory rekonstrukce, při které přibyly např. visuté cestičky u břehů jezírka, byl architektonický ateliér Žárovka architekti. V severozápadní části sadů zbyla z neúspěšného pokusu o vybudování česko-japonského kulturního centra v 90. letech stupňovitá terénní mastaba, která byla zakomponována do nového pojetí. Původní plán studia Žárovka architekti byl terén srovnat a zřídit zde systém jezírek propojených promyšlenou umělou stokou, ten se ovšem nenaplnil. 

LZL