Důstojnické (Jiráskovy) sady

V cípu soutoku Labe a Orlice byl už v době vojenské klasicistní pevnosti založen důstojnický park. Původně zde měl v roce 1866 vzniknout vojenský hřbitov, avšak pro něj se našlo velkorysejší místo na Pouchově a zde se mohl začít rozvíjet první městský park. Záhy zde vznikla restaurace, kuželník a hudební pavilon, domek pro zahradníka (který ale stál jinde než ten pozdější, který na svém místě stojí dodnes) a skleníky. Přestože v roce 1894 došlo k převodu bývalých pevnostních pozemků na město, park vlastnila armáda až do roku 1925, ale přístupný byl i veřejnosti.

V roce 1897 vznikly první celkové plány na severní část parku. Dochovaly se celkem dva návrhy od významného zahradního a parkového architekta a pomologa Františka Thomayera, který prošel německým a francouzským školením. Celkový návrh severovýchodní části parku se vstupní promenádou byl realizován, druhý dochovaný, podrobný návrh bohatě ornamentálního květinového záhonu s altánkem, patrně nikoli. Omezený prostor cípu soutoku Labe a Orlice se František Thomayer rozhodl vyřešit jako sled několika celků různého charakteru, odlišných a často protikladných scenérií. Svou koncepcí může být návrh přirovnáván k parku v Hranicích na Moravě zbudovanému v prvních letech 20. století díky péči tamějšího Okrašlovacího spolku. V Hradci Králové Thomayer navrhl vstupní piazzettu v podobě promenády s centrálním záhonem, od níž se svažoval obytný, společenský prostor parku. Stejně jako v Hranicích ani v Hradci tato část nepostrádala společenský (hudební) altán (ten stávající dodala kuklenská firma Ing. Söhra v roce 1893) a ještě z dřívějších dob zde stál menší zděný objekt restaurace. Následoval umělý val s tunelem, před nímž, jak svědčí dobové fotografie, stál starý objekt domu zahradníka. Z jižní strany valu Thomayer navrhl rozsáhlá alpina. Jihozápadní cíp parku nebyl vyřešen a dlouhou dobu zde byl jen trávník a později zelinářská zahrada. Val umožňoval vyvýšené výhledy a charakteristické průhledy na skupiny stromů a keřů s výrazným vertikálním prvkem. Rozptýlení pozornosti na několik pohledových dominant, stejně jako posloupnost odkrývání různých fazet a prostor parku, Thomayer využil jako inscenační prvek v jinak rozlohou omezeném pozemku, sevřeném mezi dvě řeky.

V roce 1919 byl park ještě za spisovatelova života přejmenován po Aloisi Jiráskovi na Jiráskovy sady. V čele vstupní promenády parku byl dne 5. června 1922 osazen památník Aloise Jiráska s motivy z jeho románů. V roce 1931, rok po Jiráskově úmrtí, byla kamenná stéla doplněna bronzovou plaketou s Jiráskovým portrétem. V roce 1925 byl zahájen převod na obec z důvodu nedostatku financí na údržbu, avšak armáda si ponechávala nemovitosti a jejich pronájem (hudební pavilon, restaurace). Definitivní převzetí celého parku obcí bylo dokončeno v roce 1932. V roce 1925 byla zahájena úprava jihozápadní části za dělícím valem a byla přeměněna na růžovou zahradu. Autorem návrhu úprav byl zahradní architekt Josef Kumpán. Josef Kumpán v letech 1924–1925 radil technické kanceláři se záměrem vytvoření Velkého Hradce, který koordinoval architekt Vladimír Zákrejs, a současně v roce 1924 realizoval blíže nespecifikovanou zahradní úpravu ve Střelecké ulici. Při této příležitosti mu byla patrně svěřena úprava Jiráskových sadů. Kumpán byl autorem především vilových zahrad, ale také městských parků či úpravy hřbitovů. Kumpán se snažil na často omezeném prostoru uplatnit co nejbohatší skladbu sadby, aby byla pro návštěvníky poutavá po celou sezónu. Na rozdíl od formalistní generace, ke které patřil Thomayer, se nesnažil komponovat záhony do formálních, ornamentálních úprav, ale vycházel z přírodní nepravidelnosti a rozmanitosti. Dobudováním nového rozária, které je navrženo v centrálním návrhu s cestičkami, pergolami a vázami a navazuje na něj trávníkový parter s pozdějším sousoším od Josefa Škody, které bylo osazeno v roce 1934, došlo k dokončení parku v jihozápadním cípu. Začátkem třicátých let byla přestavěna a dostavěna původní restaurace na polodřevěný pavilonový objekt podle projektu Jana Rejchla. V roce 1935 byla východní část parku doplněna transferem dřevěného pravoslavného kostelíka sv. Mikuláše z obce z Malé Poľany u Medzilaborců.

Tím, že byl Důstojnický park /Jiráskovy sady mezi válkami dokončen podle promyšlených plánů našich nejvýznamnějších návrhářů a jejich koncepce byla bez větších zásahů trvalá, dochoval se park v původní podobě ve dvou organicky provázaných vrstvách: Thomayerově z přelomu století a Kumpánově z dvacátých let. 

LZL