Sousoší Soutok Labe s Orlicí

Josef Václav Škoda (1901–1949) na alegorickém sousoší Soutok Labe s Orlicí (dříve též Stok Labe s Orlicí či Milenci), jež si v minulosti vysloužilo mnoho kladných i záporných přívlastků, začal pracovat již při svých studiích na Uměleckoprůmyslové škole u Otty Gutfreunda v roce 1926. Během devíti let ji Škoda dokončoval a vylepšoval. Idea sousoší se zrodila v prostředí Kruhu přátel umění města Hradce Králové, který patří k občanským sdružením, pečuje o historický a umělecký odkaz minulosti českého národa. Svůj záměr, proč zkrášlit Jiráskovy sady, formuloval v dopise zaslaném zastupitelstvu města takto: „…jsme přesvědčeni, že uměleckým tímto dílem, majícím pro město trvalou zajímavost místní, obohatí se město Hradec Králové novou sochařskou prací, jež vzbuzovati bude nesporně zájem všech cizinců a zesílí ohlas o kulturní snaze a podpoře umění městem Hradec Králové, nehledě k podpoře snaživého umělce, svého rodáka a žáka Štursova…. Můžeme ubezpečiti, že jí bude soudná veřejnost za to vděčna.“ Načež Karel Mlynář ze zastupitelstva odpověděl: „…Sousoší Labe s Orlicí, značné umělecké hodnoty, přispěje tím jako Štursův Vítěz k uměleckým pozoruhodnostem města Hradce Králové.“

Městská rada i Kruh přátel umění společně se Škodou jednali ohledně osazení sousoší. Mezi variantami byla tato místa: před vstupem do Jiráskových sadů, před altán u restaurace, nebo mezi rozáriem a samotným soutokem dvou řek. Poslední varianta osazení zvítězila. Realizovat ji doporučil městu Kruh přátel umění 14. května 1934. Cena byla dopředu stanovena na 40.000 Kč. Dne 18. května se zástupci města, Kruhu i sochař dohodli na osazení plastiky v půli srpna. Josef Škoda tak na práci dostal osm týdnů, přestože původně požadoval deset, ale souhlasil. Záhy po odlití v závodech Karla Bartáka v Praze-Hrdlořezech a následném usazení v rozáriu v srpnu roku 1934 se zvedla silná vlna kritiky, přestože bylo alegorické sousoší dříve vystaveno v Městském museu, kde byl akt „pouhou” alegorií, nikdo neprotestoval a nevznesl žádnou námitku. Hned po jeho usazení se začaly objevovat rozporuplné názory a kritiky. V Jiráskových sadech se pro řadu obyvatel města stalo sousoší obrazem „ohavné pornografie, která byla jistě nevhodnou podívanou nejen pro děti.“ Obě nahá těla se doslova „rozvalovala“ na louce, což bylo pro tehdejší morálku nemyslitelné, avšak právě tato sochařova odvážnost dnes sousoší dodává na realističnosti. Jeho učitel Otto Gutfreund si byl také jist tím, že nepatří na kolosální podstavec, ale do trávy. Na svou dobu šlo o odvážné sousoší, jež zachycuje i velké množství upřímnosti, kterou Škoda čerpal také u svého prvního učitele Jana Štursy.

V samé špičce Jiráskových sadů je Soutok Labe s Orlicí usazen na nízkém oválném podstavci. Křehká usínající dívka (Orlice) na klíně mladého muže (Labe), v jehož gestu ruky se sochař snažil vyjádřit něhu a respekt. Štíhlé a éterické postavy představují dlouhé cesty vod až k samotnému Hradci. Sousoší figur s jemnými rysy povyšuje dojem pozorovatele až na lyrický zážitek. Avšak Josef Václav Škoda nebyl prvním autorem, jenž ztvárnil řeky skrz lyrické akty lidských těl. Bylo tomu již u Římanů, ti na náměstí Piazza Navona vystavěli Fontanu dei Quattro Fiumi, pro kterou použili lidská těla znázorňující řeku Tiber či Nil, nebo v okázalém paláci Versailles, kde odpočívající ženský akt znázorňuje řeku Marnu.

JFB