Sokolovna

Sokolové v Hradci Králové založili jednotu již v roce 1866 a pro svoji činnost nejprve využívali provizorní prostory na několika místech ve městě – např. střelnici v Jiráskových sadech, tělocvičnu v nové reálce v Komenského ulici ad. Svoji první sokolovnu, která vznikla přestavbou bývalé sladovny na Kavčím plácku, hradecká jednota vybudovala v roce 1884. Prostory však brzy přestaly stačit, a tak již v roce 1901 vzniklo družstvo za účelem získání finančních prostředků pro stavbu nové sokolské budovy.

V regulačním plánu města z roku 1909 bylo pro objekt vyčleněno exponované staveniště na právě budovaném Eliščině nábřeží. Soutěž na podobu nového sokolského areálu, jenž měl soustředit tělocvičnu, restauraci, biograf a stadion, byla vypsána až o deset let později (1921). Z devatenácti předložených návrhů, mezi nimiž vyzdvihněme osobité projekty Jiřího Krohy, Otakara Novotného, Kamila Roškota či Oldřicha Lisky, porota vybrala návrh pražského architekta Milana Babušky „pro jeho šťastné regulační, půdorysné a architektonické řešení“. Babuškova bohatě členěná stavba s fasádou kombinující režné zdivo a světlé omítky zřejmě dobře vyhovovala také soutěžnímu požadavku na harmonický soulad se sousední muzejní budovou. Mohutná segmentová střecha nad hlavním sálem zase stavbě propůjčila žádanou monumentalitu. Z důvodu nedostatku financí se ale ke stavbě přistoupilo až v roce 1928, a to navíc podle Babuškova nového, mnohem střídmějšího projektu v intencích „bílého funkcionalismu“ – stylu, který se ve své ryzí podobě v Hradci objevuje jen pomálu.

Ploše zastřešená dvoupatrová stavba vyniká přehledným uspořádáním. Průčelí dominuje ústřední podélný kvádr hlavního tělocvičného sálu, který člení skupina devíti úzkých prosklených pásů probíhajících v celé jeho výšce. Z obou stran k němu přiléhají lehce předstupující a převýšená křídla se vstupy do restaurace a do kina, jež jsou přístupné po mohutných schodištích a kryté výraznými markýzami. Jejich průčelí jsou naopak plná. S „křehkým“ proskleným traktem tělocvičny uprostřed tak tvoří vítaný kontrast umocněný rozdílnou, šedo-bílou barevností břízolitových omítek (postranní křídla byla tmavší). Strohá stavba ve výsledku působí téměř dojmem průmyslového objektu; jediným ozdobným prvkem exteriéru se staly bronzové reliéfy sokolů, původně umístěné těsně pod korunní římsou každého z postranních křídel, a neonové nápisy. Díky přísné symetrii, kterou narušoval jen drobný jižní přístavek pro obslužné schodiště, se Babuškovi podařilo dosáhnout monumentálního účinku, který ale přitom nekonkuruje nedalekému Kotěrovu muzeu.

Interiér pojal mimo zmíněné kino, restauraci a tělocvičnu (dva sály), také loutkové divadlo, kanceláře, knihovnu a čítárnu, noclehárny, byt správce a v neposlední řadě moderní sociální zázemí (sprchy, toalety, šatny) odrážející progresivní přístup Sokola k dobovým hygienickým otázkám. Kvůli vyčerpání financí se do doby dokončení stavby nepodařilo zrealizovat plánované letní cvičiště, tribuny, běžeckou dráhu ani tenisové kurty.

V roce 1989 byla k jihovýchodnímu cípu sokolovny (v místech schodišťového rizalitu) přistavěna rozlehlá, částečně zapuštěná sportovní hala podle projektu architekta Karla Friedricha ml. z královéhradeckého Stavoprojektu, do níž byl přenesen hlavní vstup do tělovýchovné části komplexu. Sestupuje se k němu po širokém schodišti akcentovaném sochou Hráče košíkové od Zdeňka Němečka. Prostory v postranních křídlech „staré“ budovy dnes využívá královéhradecká filharmonie a banka.

AW