Ústav pro zvelebování živností

Dosavadní historii architektury, ať už šlo o práce zaměřené na architekturu Hradce Králové nebo o několik biografií Josefa Gočára, unikl jeden nerealizovaný projekt, který Gočár navrhl krátce poté, kdy se do Hradce Králové vrátil po roce 1920. Jediný z badatelů, kdo jej v seznamu Gočárových projektů zmiňuje, je Marie Benešová v Gočárově monografii z roku 1958. Pro realizaci vlastního objektu Ústavu pro zvelebování živností byli osloveni tři architekti: dva místní – Jan Rejchl a Oldřich Liska a patrně díky tomu, že předsedou Ústavu byl starosta František Ulrich, také Josef Gočár. V této sestavě se architekti setkali ještě při několika vyzvaných soutěžích ve městě. Projekt byl nakonec realizován podle daleko skromnějšího projektu Oldřicha Lisky v puristickém duchu.

Gočárův projekt je datován 1., respektive 2. červencem 1924. Půdorysy jsou z prvního červencového dne, definitivní návrh exteriéru z druhého. Program a vnitřní dispozici plánoval Gočár rozdělit do tří částí stavebního komplexu: oddělení administrační, oddělení dílen a poslucháren a oddělení tržnice a zkušebny strojů. Na rozdíl od Lisky, který navrhl třípodlažní jednotraktovou budovu v jižní části pozemku, navrhoval Gočár obestavět nepravidelnou parcelu ze tří stran třemi trakty: jižní část do dnešní ulice Škroupova, západní část a severní část. Ve východní části parcely navrhoval Gočár možnost budoucí dostavby při potřebě rozšíření kapacit. Jižní trakt měl v přízemí a patře obsahovat tržnici strojů, osvětlenou vysokými okenními pásy, sahajícími přes dvě patra. Zpráva k projektu ji popisuje následovně: „tržnice těžkých strojů tvoří jedinou síň, která opatřena jest nejlépe širokým ochozem (asi 3,2 m), částečně rozděleným v koje, jejichž stěny mohou býti zároveň použity jako sloupy (za účelem zmenšení rozpětí).“ Tržnice těžkých strojů měla být asi metr zapuštěná pod uliční úroveň, hlavní středový prostor bez kójí měl mít rozměr 15 x 3 m. Jižní trakt měl obsahovat také v přízemí vzorkovnu a nad ní v patře přednáškový sál. Západní trakt zasahoval čtyři podlaží. V přízemí na rohu byl vstupní krytý portikus a vestibul, z něj vedla chodba do řady osmi kanceláří včetně ředitelny. V prvním patře byla řada šesti kanceláří a velká zasedací místnost, v druhém patře čtyři místnosti pro kurzisty, tj. učebny a ve třetím patře místnosti pro přenocování učitelů a učňů (2 velké místnosti) a učnic (1 velká a 1 malá místnost). V nárožní části mezi západním a severním traktem byl v přízemí byt domovníka, v prvním patře kancelář poradny pro volbu povolání, v druhém patře byt pro služku a ve třetím patře půdní skladiště. Severní dvoupodlažní trakt zamýšlel Gočár obsadit dílnami a učebnami. V přízemí navrhl dílny pro různá odvětví řemesel: dřevoprůmysl, stavební práce, dílna pro průmysl lehký, dílna pro průmysl těžký a dílna pro kovářství a slévárenství. Kromě toho zde byly sklady materiálu a depozita sbírek různých vzorů, modelů atd. V prvním patře navrhl Gočár učebnu velkou, učebnu malou, laboratoř, grafický a umělecký atelier, dílnu pro živnosti obchodní a chemické, dílnu pro elektrotechniku, dílnu pro oděvní živnosti, temnou komoru pro vyvolávání fotografií a velkou odpočivnou terasu. Možnost pobytu venku mezi učebními bloky byla pro Gočárovy školní stavby charakteristická a odpovídala dobovým požadavkům, které definoval mj. nový školní zákon z roku 1922.

Pozoruhodné je také Gočárovo pojetí exteriéru. Gočár se snažil oddělit velmi odlišné části celého zamýšleného komplexu – techniku od administrativy, internátních prostor a prostor pro výuku. Proto mají jednotlivé části jiné prostorové řešení, jiný počet pater, jiné řešení osvětlení okenními otvory atd. Propojit jednotlivé trakty v harmonický hmotový architektonický celek byl pro Gočára složitý úkol, jak o tom svědčí nezvykle velké množství hmotových studií. Kromě toho se musel Gočár vypořádat s požadavkem, aby architektonické pojetí celého komplexu bylo dostatečně vznešené a odpovídalo reprezentačním ambicím celého nového obchodnického institutu.

Gočár se snažil v pojetí exteriéru skloubit neomítané režné zdivo, které pro něj v této době bylo univerzálním moderním jazykem pro veřejné stavby. Nárožní portikus byl podepřen pěti sloupy, které snad měly být obloženy ušlechtilými kamennými deskami. Trakt s vzorkovnou a přednáškovým sálem byl uzavřen mezi dva pylony, na nichž měly stát sochy – patrně alegorie průmyslu těžkého a lehkého, jak je patrno z Gočárovy axonometrické kresby. Administrativní trakt měl být od třetího patra obložen kachlíky a uzavřen výraznou korunní římsou. Zamýšlená podoba severního traktu s učebnami a dílnami se nám nedochovala.  O úpravě vnitřního dvora psal Gočár v technické zprávě následující: „Dvůr pokud možno rozlehlý. Na dvoře kůlna pro řezivo v rozměru 7 x 4 m.“

Je zjevné, že propracovaný Gočárův projekt s velkým množstvím velmi přesně diverzifikovaných funkcí pro vzorkovní prodej, administrativu, výuku, ubytování učňů i pedagogů a dílenský provoz byl příliš velkorysý a ústav, resp. obchodní komora se musel spokojit s daleko komornějšími podmínkami skoro bez jakýchkoli vzorkovních, učebních i dílenských kapacit. Takové pozornosti se dočkalo pouze jediné odvětví, se kterým Gočár původně vůbec nepočítal: sklářství v podobě samostatné budovy Sklářského ústavu.

LZL