Koželužské továrny v Kuklenách

Počátek dějin koželužských závodů na předměstí Kuklen v Hradci Králové se začíná psát od druhé poloviny 19. století. V této době se Kukleny staly důležitou průmyslovou oblastí. Díky strategicky výhodné ulici, dnešní Pražské třídě, a nově vybudované železniční trati (1857) začaly v Kuklenách vznikat podniky jako firma Weidner (strojovna, kotlárna a slévárna), Felfelova továrna na cikorku, Kostkův cukrovar, kovozpracující firma Märky, Bromovský & Schulz a později i např. Škodovy závody. K nim se v roce 1884 připojil Alois Nejedlý, který zde založil první koželužské závody. Alois Nejedlý pocházel z kožedělné rodiny sahající až do 17. století. Založil tedy větší závod, který pak převzali jeho synové Alois a Josef a byly vedeny pod názvem Spojené koželužské závody A. a J. Nejedlý.

Nejstarší dochované stavební povolení patří koželužské dílně (čp. 184/9), která byla dokončena roku 1885. Nacházela se tu tříslovna, luhovna, sušárna a pokoje s kuchyní. Po několika požárech si objekt zachoval nepravidelnou obdélníkovou dispozici, šest okenních os se vstupními dveřmi směrem do areálu Koželužny a také dvě nadzemní podlaží s podsklepením. Reprezentativnost firmy měla být podle plánů dovršena zvýšenou jednopodlažní částí s dvojitou římsou a meziokenní bosáží. Tato část nejspíše vyhořela a byla později dostavěna do dnešní podoby jednoduchým vyšším dvoupodlažním kvádrem s korunovou profilovanou římsou zdobenou zubořezem. Jako by se chtěla budova výškově vyrovnat s přiléhající administrativní budovou konkurenční koželužské firmy Josefa Seyfrieda. Ve třicátých letech 20. století se koželužská továrna A. a J. Nejedlý rozprostírala na pozemku od Pražské třídy, kde byl hlavní vstup a vrátnice, až po cestu, která dnes dělí sklady od fotbalového areálu. Z tohoto areálu se nedochovala žádná významná památka, ale situování některých objektů zůstalo dodnes. Potok protékající přes pozemek rozděloval areál na dvě části. Do části u Pražské třídy patří po pravé straně již zmíněný objekt čp. 184/9, který s nedochovanou vrátnicí (její stopy zůstaly propsány do cihlového oplocení – jediný sokl, který je z části omítnut, tvořil zeď) a hlavní bránou vytvářel vstupní část. Po levé straně třípodlažní objekt na půdorysu do písmene Z sloužil především pro skladování hotových výrobků. Nejjižnější dvoupodlažní část tohoto objektu sloužila jako jídelna, kancelář a laboratoř. Dalším dochovaným objektem obdélníkového půdorysu byl prostý dvoupodlažním dům podél hlavní cesty. Byl navržen jako pokoj s kuchyní a z velké části jako skladiště. Za potokem se soustředila veškerá koželužská výroba. Nedochovaný komplex budov tvořil rozlehlou továrnu s atriem a svou zastavěnou plochou bez okolních skladů byl srovnatelný se zámkem v Litomyšli. Dobré výsledky firmy zhatila až první světová válka, kdy sice ještě využila svého potenciálu. Ve 20. letech zpracovali na 5 600 000 kusů materiálu a měli přes 150 zaměstnanců. Velké hospodářské krizi se už ale firma neubránila. 

Kromě administrativního a obytného objektu čp. 111 se z těsně sousedícího areálu koželužské továrny Josefa Seyfrieda dochovala budova č. 109. Jedná se o jednopodlažní halu s valbovou střechou, jejíž kořeny sahají až do roku 1881, kdy sloužila jako cukrovar obchodníka Antonína Komárka. Tento objekt, tzv. malá hala, je vystavěn z neomítaného režného zdiva. Jeho dnešní podoba však utrpěla četnými přestavbami a neúdržbou, stejně jako jeho věžička s hodinami, jež byla roku 2014 snesena a deponována. Smutným zbytkem z celé rozlehlé koželužské továrny zůstal samostatně stojící komín, který tvoří pro město důležitou historickou dominantu i doklad někdejšího průmyslového rozmachu Kuklen.
 
Jakub Hubený