Rašínovo státní gymnázium a vila ředitele gymnázia

Na nutnost postavit vlastní a účelnou budovu gymnázia narazíme několikrát v hradeckém tisku. V nevyhovujících prostorách staré budovy na Velkém náměstí není místo ani na vyučování ručních prací, „leda by si studenti pletli punčochy.“ Básník Machar dokonce označil budovu za „královéhradecký kriminál." 22. července 1922 byla ustavena pracovní komise pro novostavbu gymnasia.  V říjnu 1922 byl ze čtyř městem nabídnutých míst vybrán pozemek za Obchodní akademií. Koncem roku 1922 uzavřelo město s příslušnými ministerstvy dohodu, podle níž měl stavbu budovy financovat stát a město mělo darovat potřebný pozemek a část finančního obnosu. Následujícího roku bylo vybráno stavební místo i vítěz užší soutěže. Budova patří mezi stavby jednotně koncipované školské čtvrti projektované v letech 1925–1927 Josefem Gočárem v městské čtvrti Zálabí.

Na hradeckém gymnáziu studovalo několik význačných absolventů – např. Alois Jirásek, Karel Jaromír Erben, Karel Čapek. Po dalším významném absolventovi, prvním československém ministru financí Aloisi Rašínovi, neslo gymnázium jméno v letech 1927–1939. Také starosta František Ulrich, který stál v čele Hradce Králové mezi lety 1895–1929, navštěvoval gymnázium v budově Jezuitské koleje na Velkém náměstí. V letech 1914–1927 sídlilo gymnázium v Borromeu (dnešní Biskupské gymnázium B. Balbína). Škola je od roku 1952 pojmenována po J. K. Tylovi, který na hradeckém gymnáziu studoval dva roky.

Projekt samotného gymnázia vznikl z užší soutěže v roce 1923 a plány vítěze Josefa Gočára pochází z června 1924. Stavbu provedla firma Václav Nekvasil a Robert Schmied za celkovou částku 6 300 000 korun. Výstavba celého areálu probíhala poměrně rychle. V polovině ledna 1925 se začalo s vytyčením půdorysu a přípravnými stavebními pracemi a téhož roku byla dokončena hrubá stavba. V únoru 1925 začaly první práce a stavbu v květnu 1927 odevzdali svému účelu. Skládá se z vlastní budovy, vily ředitele (čp. 883) a tělocvičny, která má směrem do dvora prosklenou stěnu. Návrhy na vnitřní vybavení pochází z roku 1925-1926. Hlavní stěhování proběhlo od 25. do 30. dubna za horlivé pomoci žactva a většiny profesorského sboru. Vyučování bylo slavnostně zahájeno 1. května 1927. Vlastní slavnost k otevření budovy proběhla o víkendu 3. a 4. září 1927. Z významných osobností byli přítomni starosta města Ulrich a také tehdejší ministr školství a pozdější premiér Milan Hodža. Oficiální zdravici slavnosti tehdy poslal také nejslavnější žijící absolvent gymnázia Alois Jirásek, kterému však zdravotní stav nedovoloval osobně se zúčastnit. Celá slavnost měla značně vlastenecký ráz.

U přestupkového soudu se v roce 1926 řešilo zřícení stropů při stavbě. V srpnu 1926 se v prvním poschodí zřítil betonový strop i s dělníky, ten dále prorazil strop v přízemí a „dělníci následkem toho spadli až do sklepa.“ Soudní znalec odhalil příčinu neštěstí v předčasném odstranění sloupků podpírajících strop prvního patra. Za zřícení nemohl tedy ani projektant, ani špatná konstrukce či provedení, ale pan stavbyvedoucí, který dal rozkaz k odstranění sloupků. Železobetonářské práce nejprve prováděla královéhradecká firma Ing. R. Pilňáček. Po zřícení betonových stropů v srpnu 1925 převzala práci na stavbě pražská firma Ing. Skorkovský.

Stavbu od počátku zdržoval nedostatek cihel. S těmito potížemi se stavitelé potýkali po celý rok 1925, přesto se stavbu podařilo do konce téhož roku dovést pod střechu. „Během zdění zdiva fasádního ukázala se ve značné míře opět stará vada východočeských cihel, totiž značné výkvěty soli glauberovy, které zdivo velice hyzdí. Ježto cihly východočeské nevyhovovaly pro fasádové režné zdivo, bylo vyjednáno s cihelnou Tomáškovou ve Vysokém Mýtě, že bude dodávati cihly vyráběné podle pokynů prof. ing. Buriana z pražské techniky a k pálení že použijí uhlí hornoslezského. Cihly nové pak opravdu byly daleko lepší." Cihly firmy Josefa Tomáška dodávali i pro stavbu Kotěrova muzea.

V roce 1926 stavitelé provedli vnitřní omítku i fasádu budovy gymnázia i vily a v průběhu zimy 1926-1927 dokončili veškeré interiérové řemeslné práce. Budovu měli 1. března 1927 předat vedení školy. Vzhledem k žádosti ředitele se tak ale nestalo, neboť gymnázium se muselo dovybavit veškerým nábytkem. Komise pro povolení k obývání se proto konala 21. dubna 1927, kolaudace proběhla 1. května 1927 a slavnostní otevření poté 3. a 4. září 1927.

Vstupní průčelí zdůrazňuje pravoúhlé otevření do prostoru. Ze zvýšeného nároží třípatrové budovy s mohutnou atikovou římsou vybíhají dvě postranní dvoupatrová křídla, ve kterých se dříve nacházely dva byty. Na severní křídlo navazuje přízemním krčkem tělocvična. Při kompozici uličních fasád využil architekt barevného kontrastu režného zdiva a cementové omítky říms, soklů a části stěn hlavního průčelí.

Před vstupem na sloupu se nachází socha Vítěze od Jana Štursy. Gočár původně s umístěním sochy v návrhu z roku 1923 nepočítal. Sochu se zde zřejmě rozhodl umístit až po úspěchu svého pavilonu na pařížské výstavě v roce 1925. Vítěz tvoří spolu se schodištěm důstojný a monumentální vstup. Dílo věnovalo gymnáziu Ministerstvo národní osvěty. Do města byl Vítěz přivezen koncem ledna 1926 spolu se státním znakem od Otty Gutfreunda s letopočtem 1925-27 umístěným původně na pavilonu pařížské výstavy. Na sloupu „trůnilo kdysi poprsí nebožtíka císaře“ Františka Josefa. Od vzniku republiky bylo místo po císaři volné a tak malíř Stoklasa daroval v roce 1922 poprsí Komenského s myšlenkou, že si zde žáci budou uvědomovat význam vzdělání. Přesně 12. ledna 1926 „...došel vagon z pařížské výstavy dekorativních umění se Štursovým „Vítězem“ a Gutfreundovým znakem českého lva.“

Jinošská figura drží v pravé ruce lipovou ratolest. Na teoretika Petra Wittlicha působí mladík jako „subtilní, téměř až vznášející se jinošský akt, [...] slavnostní [...] vzletná gestikulace [...] působila až jakýmsi preislerovským smutkem a utkvěním.“

Za venkovním trojbokým schodištěm je vstup do vestibulu, který je hlavním komunikačním prvkem. V severním a východním křídle se nachází učebny a kabinety, v nárožních křídlech byly původně samostatně přístupné byty 2+1 a 1+1. V 1. patře severního křídla jsou kanceláře vedení školy, ve východním křídle učebny, posluchárny a kabinety. Ve 2. patře je stejný dispoziční rozvrh a laboratoře. V sousedství vestibulu je vedlejší schodiště do 3. patra, kde se nalézaly kabinety a sklady pomůcek.  V interiéru se zachovaly původní dveře, dlažby a svítidla na chodbách. Ve vstupní hale přízemí se nachází, podle Gočárových návrhů realizované, mramorové umyvadlo na noze. Osvětlovací tělesa dodala hradecká firma Otto Seitze, nábytek hradecká firma Josef  Nevyhoštěný (návrhy nábytku prováděl sám J. Nevyhoštěný).

Celý objekt je podsklepen. V suterénu severního křídla byla umístěna učebna, kabinet, profesorská knihovna, jídelna s kuchyní, ve východním křídle kotelna, kabinety, laboratoře.

Na severní křídlo navazuje přízemním krčkem tělocvična, jejíž podélná osa je souběžná s ulicí V Lipkách. Půdorysně se jedná o obdélník s pětibokou apsidou. Konstrukce tělocvičny je tvořena železobetonovými rámy, které člení interiér i fasády. V přízemním krčku jsou umývárny, šatny, nářaďovna a kabinet učitele. Tělocvična má půlválcovou střechu a dovnitř bloku prosklenou stěnu. Strop je železobetonový s viditelnými rámy.

Vila ředitele gymnázia (čp. 683) je volně stojící, se stanovou střechou a z režného zdiva. Je podsklepená, v přízemí se nalézají dílny, trojramenné schodiště, učebny a kabinety. Stavební výkresy jsou z června 1924, dokončena byla v červenci 1926. Ředitelem nového gymnázia se stal Rudolf Schenk v červenci 1925. Ředitel se s rodinou nastěhoval 1. srpna 1926. Gočár vilu projektoval pouze jako soukromý dům pro ředitele školy, rodinu a služebnou. Vila však svou funkci příliš dlouho neplnila, jako obytný dům sloužila pouze do roku 1939.

V návrhu gymnázia architekt navázal na dispoziční i architektonické řešení starší koželužské školy, ale celkový výraz budovy ještě více zjednodušil. Plochy stěn školní budovy, opět z červeného režného zdiva, členil jen jemným vertikálním rytmem. Ve vstupním průčelí, založeném na pravoúhlém půdorysu a poukazujícím na otevřenou knihu, je zřetelná Gočárova snaha vytvořit vlastní osobitý architektonický jazyk charakteristický syntézou klasicizující a puristické architektury, s "prostou monumentálností." K výrazným klasicizujícím prvkům náleží přísná symetričnost budovy předsunutá římsa nebo chrámové schodiště se Štursovým Vítězem. Budova gymnázia a vily znamenala začátek výstavby školské čtvrti navržené podle plánu Josefa Gočára. Dodnes stojí gymnázium stranou velkoměstského ruchu a přitom v samé blízkosti centra.

V únoru 1942 byla většina místností zabrána pro úřadovny správy Wehrmachtu a také okresního soudu. Po roce 1946 došlo k řadě stavebních změn, zejména za účelem rozšíření počtu učeben. V roce 1969 byla zrealizována přístavba gymnastického sálu a auly, která je využívána jako víceúčelový prostor. Vnitřní úpravy spočívaly především ve vybourání a zřízení nových příček, výměně podlah, oken a instalací. Uliční průčelí však zůstala nedotčena.

V roce 1950 byl objekt ředitelské vily škole odebrán a v následujících dvou letech přestavěn na jesle (do roku 1986). Rozsáhlejší stavební úpravy v letech 1957–1977 vedly ke zvýšení kapacity. V roce 1987 byla vila vrácena gymnáziu – stavební úpravy se snahou o přiblížení k původnímu stavu. Nově opravenou vilu škola slavnostně otevřela 23. listopadu 1988. V průběhu jara 1964 proběhla přestavba školního dvora na sportovní hřiště. Od roku 2006 slouží vila gymnáziu k výuce výtvarné a hudební výchovy.

Budova gymnázia prošla v roce 2012–2014 rekonstrukcí, která se bohužel netýkala vily patřící k areálu. Při rekonstrukci byly odstraněny dveře hlavního vstupu a na střeše byla zřízena vyhlídková terasa z roštů.

ZH