Koželužská škola a vila ředitele

Představitelé koželužských organizací usilovali od roku 1897 o zřízení vlastní odborné školy. Po neúspěších u vídeňských úřadů se věci chopil sám starosta Ulrich, za podpory Rudolfa Vitouška (starosty Třebechovic, továrníka a prezidenta koželužské sekce). Ulrich se stal předsedou Sboru pro zřízení koželužské školy a podpořil návrh městské rady darovat stavební pozemek. O prosazení školy se patrně zasloužil Josef Binko, Gočárův švagr a zakladatel hradecké pobočky koželužské firmy Boskin. Jako místopředseda výboru stál od roku 1924 Binko u počátků všech odborných koželužských organizací a spolků.

Stavbu zaplatila sekce koželuhů z Ústředního svazu čsl. průmyslníků, vnitřní zařízení pořídil stát a strojní vybavení koželužská sekce svazu.

V průběhu stavby Anglobanky (kam.hradcekralove.cz/objekt/10-anglobanka) byl Josef Gočár vyzván, aby se zúčastnil užší soutěže na Státní odbornou školu koželužskou. Architekt do soutěže přihlásil hned 4 studie - jako alternativy téhož konceptu. Komise architektovi následně zadala vypracování zadávacích plánů, ačkoliv při posuzování soutěžních návrhů zprvu „nebyla velká nálada pro Gočárův příliš moderní projekt." Gočár, „aby zajistil dokonalou funkčnost budoucího objektu, dosáhl, že prezident republiky jmenoval ředitele dosud neexistující koželužské školy již v roce 1923. Přední odborník kožařského průmyslu, doc. dr. techn. Bohdan Köhler neváhal opustit brněnskou techniku, aby se od počátku projekce podílel na každém detailu projektu budov i zařízení. "

V budově školy je patrný odklon od umělcovy dosavadní rondokubistické orientace směrem k naprosté účelnosti. Celkovou podobu budovy ovlivnila i tehdejší holandská architektura, zejména tzv. amsterodamská škola. Gočár navštívil Holandsko se svými žáky architektury z AVU v roce 1924.

Roku 1922 bylo výborem ke stavbě zvoleno jednomyslně staveniště na levém břehu řeky Orlice.  Město Hradec Králové pozemek pro stavbu školy bezplatně darovalo a částečně zafinancovalo i výstavbu. Z užší soutěže konané v únoru a březnu 1923 vyšel jako vítěz Josef Gočár. Porota se ke Gočárově návrhu přiklonila až po naléhání starosty Ulricha. Soutěže se účastnili i místní architekt Oldřicha Liska a stavitel Josef Jihlavec. Stavební práce na budově školy začaly 21. května 1923. Práci provedli hradečtí stavitelé V. Nekvasil a R. Schmidt.  Betonářské práce prováděl Bohumír Hollmann z Prahy. Škola se slavnostně otevřela 31. srpna 1924. Stavitelé se museli vypořádat s náročným založením základů, které se nacházely 8 m pod terénem u řeky Orlice. V této hloubce museli vybourat staré hradební zdi a historické hradební kanály. Areál průmyslové školy zahrnuje, podle Gočárových návrhů postavenou, hlavní budovu školy, pavilon dílen a vilu ředitele čp. 784 se 3 byty.

Hlavní dvoupatrová budova s rovnými střechami je situována na nároží ulic. Nároží je zvýrazněno vertikální hmotou schodiště s věžovou nástavbou. Budova je zděná z režných cihel, konstrukčně a dispozičně řešena převážně jako dvoutrakt. Při architektonické kompozici bylo využito kontrastů hmot a barev režného zdiva a cementových omítek říms a překladů. Hlavní budova je částečně podsklepena, v suterénu se nachází sklady, dílna a část centrálních šaten. Hmota schodiště a křídlo s učebnami jsou vertikálně členěny lizénami, průčelí jižního křídla je ukončeno mohutnou atikovou římsou. Nárožní rizalit je členěn horizontálními římsami. Stěna vestibulu nad vstupem se přirozeně člení sdruženými okny. Fasáda v Brněnské ulici je členěna do tří hmot: nárožní schodišťové věže, navazujícího dvoupatrového křídla učeben a předstupujícího přízemí rizalitu. Dílenské haly mají ryze technický ráz, nosné pilíře, odhalené konstrukce trámů a průvlaků železobetonových stropů. Zde se nalézaly dílny, kabinety a modelárna.

Figury Koželuha a Jircháře před vysunutým hlavním vstupem vytvořil v duchu civilismu Josef Škoda v roce 1930. Na fasádě dílen se nachází pískovcový reliéf, na kterém Josef Škoda zobrazil dva lvy pracující u koželužského stroje.

Vila ředitele je samostatně stojící stavba s účelnou a jednoduchou dispozicí, jejíž architektonický výraz představoval zásadní mezník v Gočárově dosavadní tvorbě. Projevuje se zde opětovný příklon ke Kotěrovým přísným stavbám, k jejich tektonice prolínající se s podněty novější holandské architektury Berlageova a především Dudokova směru. Vila ředitele školy je navržena na obdélném půdorysu s předloženým čtvercovým vstupním rizalitem a ukončena sedlovou střechou se střešními vikýřovými okny. Dům měl úspornou a jednoduchou dispozici. Celkem se třemi byty: dvěma jednopokojovými v přízemí pro koželužského a strojnického mistra a jedním pro ředitele školy v patře. Oba menší byty v přízemí disponovaly předsíní, kuchyní, pokojem, koupelnou, spíží a záchodem. Celé patro zaujímal byt ředitele školy, kde se nacházela předsíň, kabinet, kuchyň, pokoj s pavlačí na jižní straně, pokoj, ložnice, koupelna, spíž a záchod. Podlahová plocha bytu tvořila celkem cca 170 m².

Hlavní budova se nachází na nároží a má dvě patra. Do nároží s věžovým nástavcem umístil projektant schodiště. Za vstupním vestibulem pokračuje trojramenné schodiště s pilíři z režného zdiva a kovaným zábradlím. Původní budovy svíraly parkově upravené atrium. Kromě učeben, dílen, vlastní továrny a domu ředitele měl areál vlastní odbornou knihovnu a muzeum koželužství. V suterénu se nalézaly dvě kotelny (jedna pro vytápění a druhá pro výrobu páry do dílen).

V přízemí byly dílny, kabinety, kancelář vedoucího dílen a modelárna, v 1. patře učebny a rýsovna. Chodba jižního křídla propojuje v přízemí a 1. patře pavilon dílen. 1. a 2. patro má stejný dispoziční rozvrh jako přízemí a obě podlaží jsou zcela využita pro učebny a kabinety. Věžová nástavba nad schodištěm je přístupná točitým schodištěm z 2. patra. Původně zde byla umístěna vodní nádrž o obsahu 10 mᶟ. Jednopatrový pavilon dílen je kolmý k přilehlému jižnímu křídlu hlavní budovy. Směrem do atria je ukončen krátkým přízemním křídlem. V suterénu se nacházely šatny dílen a umývárny.

V interiéru se nacházela bysta továrníka Rudolfa Vitouška od sochaře Otakara Švece (nyní nezvěstná). Slavnost odhalení sochy se konala 16. ledna 1929. Při slavnostním proslovu připomněl ministr obchodu Ladislav Novák: „Když jsem se poprvé zmínil dru Rašínovi o stavbě koželužské školy, řekl: ‚Pro Boha vás prosím, co si ten Hradec ještě vymyslí?‘, podruhé však usoudil, že takové školy je třeba".

Škola vychovávala koželuhy a kožešnické mistry od roku 1924 do roku 1949. Byla jedinou svého druhu v republice. V roce 1949 byla koželužská škola zrušena a přemístěna do Zlína, do centra kožedělného průmyslu. Objekty byly převedeny na Vyšší průmyslovou školu strojnickou. Od druhé poloviny 70. let byly k původnímu objektu postupně přistavěny prosklený vstupní objekt, tělocvična, šatny, laboratoře, pavilon zájmové činnosti, nové dílny, umývárny, byt školníka aj. Vysoký komín kotelen před jižním křídlem byl zbourán v roce 1950. V roce 1988 začala výstavba nových dílen na jižním okraji areálu, kterou provedla královéhradecká pobočka projektového podniku Stavoprojekt. Autorem nových staveb a úprav je hradecký architekt Karel Schmied. Budova slouží stále průmyslové škole strojnické. Vila ředitele dnes slouží jako sídlo ředitelství školy. Chodbami je propojena s ostatními školními budovami.

ZH