Na jaře roku 1911 sice dostala majitelka a žena hradeckého pekaře Josefa Cardy stavební povolení na výstavbu dvoupatrového činžovního domu, ale nebyl jí schválen návrh fasády kvůli špatnému sklonu střechy a výšce hřebenu se sousedícími novostavbami. Musela tak předložit nový projekt na úpravu průčelí. Na původním plánu se tvorba pražského architekta Waiganta odklonila od odměřených a strohých forem geometrické moderny, kterými se jeho tvorba během studií i později projevovala a naznačila dočasný směr, kudy se jeho tendence budou ubírat. Zamítnutý návrh domu byl řešen v celé šířce jako secesní, dekorativně pojatá plocha se stlačenými spirálami a rozvilinami umístěnými pod korunní římsu, ale ještě s jednoduchou základní hmotou v ostatních patrech. O čtyři měsíce později vyřešil Waigant nový návrh v ještě silnějším a výraznějším dekorativním duchu s důrazem na rytmiku šesti konkávně prohnutých nik na průčelí. Tento koncept už byl povolen a v říjnu 1911 byla stavba dokončena.
Hlavní korunní římsa je profilovaná horizontálně promodelovaným rýhováním a je vysunutá před hlavní stěnu. Průčelí Cardova domu je bohatě plasticky ztvárněno nejen Waigantem oblíbenými meziokenními spirálovitými útvary ve štuku, ale i kanelovanými „rozbrázděnými“ plochami. Fasáda je navíc v každé okenní ose konkávně prohloubena, takže celkový vzhled působí rozvlněně, obdobně jako druhé patro čp. 543 na třídě ČSA. Vše ještě umocňují vertikální meziokenní lizény, které oddělují jednotlivé osy.
První a druhé patro má shodné půdorysné řešení a obsahuje vždy dva byty o dvou pokojích s příslušenstvím.
V roce 1947, kdy už dům vlastnili synové Karel a Vladimír Cardovi, kteří v přízemí provozovali zaběhlou výrobu a prodej pečiva, byl portál pod kordonovou římsou po celé délce budovy změněn a nad vchodem byla vybudována vyložená římsa, která v té době podepírala firemní nápis „Cardovo pekařství“. Bohužel v souvislosti s touto úpravou majitelé odstranili dva výrazné plastické prvky v rozích přízemí představující zkarikovaný maskaron starého Číňana, třičtvrtě sloupy iluzivně opřené o sokl parteru a štukovou výzdobu obdobnou výzdobě pod okenními parapety druhého patra.
Dům čp. 512 se svojí zdobnou a křehkou formou výrazně liší od nadčasové podoby předchozích progresívních realizací a architekt tímto návrhem vykročil na několik let jiným, „nekotěrovským“, směrem. Jedná se o osobitou, členitou architekturu, na které sochařsky participoval i bratr architekta Antonín Waigant. Novějšími adaptacemi narušené přízemí oslabuje celek stavby, který prokazuje vysokou řemeslnou kvalitu provedení architektonického detailu a který pomáhá dotvářet ráz pěší zóny v centrální části Hradce Králové.
SS
Cardův dům je nemovitou kulturní památkou pod číslem v ÚSKP 32715/6-4524 a je součástí plošně památkově chráněného území Městské památkové zóny Hradec Králové.
- Archiv Muzea východních Čech v Hradci Králové, fotoarchiv čp. 512
- Archiv stavebního odboru Magistrátu města Hradce Králové, katastr H. K., čp. 512
- Státní okresní archiv Hradec Králové, fond: Berní správa, katastr Hradec Králové, čp. 512 užitá pro soupis architektury
- Salma Soppe, Architekt Bohumil Waigant (1885–1930) (rigorózní práce), Katedra dějin umění a kulturního dědictví FF Ostravské univerzity, Ostrava 2013
-
Karel Herain, Ulrichův Hradec Králové, Umění, 1930, roč. III, s. 289–356
-
Marie Benešová; František Toman; Jan Jakl, Salón republiky. Moderní architektura Hradce Králové, Hradec Králové 2000