Činžovní dům Josefa Cardy

Na jaře roku 1911 sice dostala majitelka a žena hradeckého pekaře Josefa Cardy stavební povolení na výstavbu dvoupatrového činžovního domu, ale nebyl jí schválen návrh fasády kvůli špatnému sklonu střechy a výšce hřebenu se sousedícími novostavbami. Musela tak předložit nový projekt na úpravu průčelí. Na původním plánu se tvorba pražského architekta Waiganta odklonila od odměřených a strohých forem geometrické moderny, kterými se jeho tvorba během studií i později projevovala a naznačila dočasný směr, kudy se jeho tendence budou ubírat. Zamítnutý návrh domu byl řešen v celé šířce jako secesní, dekorativně pojatá plocha se stlačenými spirálami a rozvilinami umístěnými pod korunní římsu, ale ještě s jednoduchou základní hmotou v ostatních patrech. O čtyři měsíce později vyřešil Waigant nový návrh v ještě silnějším a výraznějším dekorativním duchu s důrazem na rytmiku šesti konkávně prohnutých nik na průčelí. Tento koncept už byl povolen a v říjnu 1911 byla stavba dokončena.

Hlavní korunní římsa je profilovaná horizontálně promodelovaným rýhováním a je vysunutá před hlavní stěnu. Průčelí Cardova domu je bohatě plasticky ztvárněno nejen Waigantem oblíbenými meziokenními spirálovitými útvary ve štuku, ale i kanelovanými „rozbrázděnými“ plochami. Fasáda je navíc v každé okenní ose konkávně prohloubena, takže celkový vzhled působí rozvlněně, obdobně jako druhé patro čp. 543 na třídě ČSA. Vše ještě umocňují vertikální meziokenní lizény, které oddělují jednotlivé osy.

První a druhé patro má shodné půdorysné řešení a obsahuje vždy dva byty o dvou pokojích s příslušenstvím.

V roce 1947, kdy už dům vlastnili synové Karel a Vladimír Cardovi, kteří v přízemí provozovali zaběhlou výrobu a prodej pečiva, byl portál pod kordonovou římsou po celé délce budovy změněn a nad vchodem byla vybudována vyložená římsa, která v té době podepírala firemní nápis „Cardovo pekařství“. Bohužel v souvislosti s touto úpravou majitelé odstranili dva výrazné plastické prvky v rozích přízemí představující zkarikovaný maskaron starého Číňana, třičtvrtě sloupy iluzivně opřené o sokl parteru a štukovou výzdobu obdobnou výzdobě pod okenními parapety druhého patra.     

Dům čp. 512 se svojí zdobnou a křehkou formou výrazně liší od nadčasové podoby předchozích progresívních realizací a architekt tímto návrhem vykročil na několik let jiným, „nekotěrovským“, směrem. Jedná se o osobitou, členitou architekturu, na které sochařsky participoval i bratr architekta Antonín Waigant. Novějšími adaptacemi narušené přízemí oslabuje celek stavby, který prokazuje vysokou řemeslnou kvalitu provedení architektonického detailu a který pomáhá dotvářet ráz pěší zóny v centrální části Hradce Králové.

SS