Jan Rejchl

Jan Rejchl se narodil jako nejmladší potomek místního stavitele a příležitostného architekta Václava Rejchla staršího. Po absolvování hradecké reálky v osmnácti letech narukoval na italskou frontu. Zatímco jeho starší bratr Václav vystudoval architekturu u starší generace architektů na pražské české technice, jako byli Josef Schulz, Jan Koula nebo Adolf Liebscher, Jan Rejchl studoval mezi lety 1919–1924 u nové generace. Jeho nejvýznamnějším učitelem byl Antonín Engel. Po absolutoriu nastoupil na studium ve speciální škole architektury, kterou vedl na Akademii výtvarných umění Josef Gočár a v jeho atelieru ještě od července 1926 do února 1927 vykonal placenou praxi. Následně se zúčastnil soutěže na strašnické krematorium se smuteční síní, v níž nakonec zvítězil Alois Mezera. Nad ním ale Rejchl zvítězil v pozdější soutěži na budovu spořitelny ve Slaném, které bylo navíc Mezerovým rodištěm [1]. Spořitelna byla realizována od roku 1928 do roku 1931 a představuje vliv, který na Rejchla mělo Gočárovo školení. Projevilo se to v puristické kompozici hmot a použití neomítaného režného zdiva. V roce 1927 byla vypsána soutěž na novostavbu Státní průmyslové školy v Hradci Králové, v níž zvítězil Oldřich Tyl, avšak realizace nakonec za nepříliš známých okolností připadla Janu Rejchlovi. Rejchl svůj původní, progresivní projekt v internacionálním stylu zjednodušil a použil tradičnějších forem. Přelom 20. a 30. let znamenal pro Jana Rejchla největší vytížení. S bratrem Václavem ml. realizoval budovu nádraží, kombinující monumentální i progresivní formy. Spolu se také zúčastnili významné soutěže na obecní a měšťanské školy, které nakonec realizoval Josef Gočár. Následovala realizace budovy sklářského ústavu původně obložené mléčným sklem, budova národní banky československé, dostavba a dvorní vestavba městské spořitelny na Velkém náměstí a řada dalších projektů. V této době se zaměřoval nejen na veřejné stavby, ale také na navrhování pomníků a památníků (např. návrh pomníku B. Smetany s Vincencem Makovským, pomník Slezského odboje v Hůrce u Opavy s Josefem Wagnerem, či pomníky Josefa Ladislava Pospíšila v Hradci Králové či Jana Theodora Helda v Třebechovicích s Josefem Škodou) a na turistickou architekturu: z let 1933–1934 pochází chata Panorama na Šerlichu v Orlických horách nebo chata na Čiháku.

V roce 1934 obhájil Jan Rejchl svou dizertační práci Spořitelny a stal se doktorem technických věd. Po druhé světové válce realizoval Jan Rejchl několik samostatných staveb: budovu telegrafní ústředny pod pivovarem a družstevní prádelnu v Labské kotlině. Hned v létě roku 1948 byl osloven Ladislavem Machoněm, aby se stal ředitelem nově ustanoveného královéhradeckého projekčního ústavu, který sdružoval veškeré znárodněné architektonické praxe. Rejchl zde spolupracoval s architekty Františkem Steinerem, Václavem Rohlíčkem a synem Milanem Rejchlem. S posledně jmenovaným se v roce 1958 zúčastnil soutěže na Sídliště U Soutoku, které se zúčastnil také Oldřich Liska, Věra Machoninová či František Čermák a Gustav Paul. Se synem Milanem ještě v 70. letech navrhoval nerealizovaný kulturní dům s muzeem a knihovnou v Lázních Bělohrad. S Václavem Rohlíčkem navrhl interiéry Domu kultury ROH v Ústí nad Labem, který vyprojektoval ústecký architekt Jaroslav Lácha. S Karlem Schmiedem realizovali kromě jiného přístavbu za Gočárovou Koželužskou školou. Z mimohradeckých školních realizací jmenujme ještě internát závodu TEPNA v Náchodě a s Václavem Placákem internát závodu LINA v Jaroměři z první poloviny padesátých let.

V letech 1947–1950 Rejchl pedagogicky působil na Vysokém učení technickém v Brně, kde na fakultě architektury přednášel dějiny architektury – dochovaly se jeho přípravy a kopie diapozitivů, z nichž je zjevné, že kladl důraz na zevrubné poznání klasické architektury.

V roce 1953 publikoval asi nejpozoruhodnější teoretický spis, Harmonie architektonického díla, který celkem otevřeně kritizuje architekturu socialistického realismu, ale také architekturu funkcionalistickou, k jejímž vědeckým principům Rejchl nikdy nenašel cestu. V Harmonii architektonického díla se dočteme, že „snaha po ohromení diváka nutí využít všech architektonických prostředků pro první dojem a říci všechno jedním dechem“, je úpadková. K architektuře meziválečné avantgardy psal, že „mechanicky členěné průčelí nás unavuje svou jednotvárností“ [2].

V roce 1975 odešel Jan Rejchl do penze a o deset let později ve věku šestaosmdesáti let zemřel. 

LZL

Poznámky

[1] O rivalitě mezi Rejchlem a Mezerou psal už dobový tisk v profilovém článku, věnovaném Rejchovi: [b. a.], Ing. Jan Rejchl, Úspěch: Magazín snaživých, 1934, roč. IV., č. 3–4, s. 123–125.

[2] Jan Rejchl; Hana Stašková, Harmonie architektonického díla. Dílčí úkol výzkumu Architektonická kompozice, Praha 1953.