Josef Václav Škoda

Sochař Josef Václav Škoda je propojen s Hradcem Králové a jeho okolím především díky své práci pro veřejný prostor. Josef Škoda, pokřtěný po svém otci Václav, se narodil dne 1. května roku 1901 v České Skalici nedaleko Hradce Králové do rodiny kameníka Václava Škody (1870–1937) a Marie Škodové (?–1903) rozené Hejzlarové. Z tohoto manželství vzešli dva další potomci, a to Emilie (1898–1921) a Bohumil (1899–1967). Když byly Josefovi dva roky, postihla rodinu velká rána, a to úmrtí jeho maminky, otec Václav se záhy oženil za sestru zesnulé matky. Do Hradce Králové se rodina přestěhovala v roce 1904, kde se pro kameníka naskýtaly lepší pracovní podmínky.

 

Václav Škoda díky své houževnatosti a zdatnosti získal v hradecké firmě Ježek místo dílovedoucího. Brzy získal dobré jméno a jeho řemeslná úroveň mu umožnila se osamostatnit, čímž zajistil silné zázemí pro svou rodinu. V roce 1910 si nechal na Slezském Předměstí postavit dům s čp. 506, vedle kterého založil kamenosochařskou firmu. Škodova firma se podílela na úkolech právě budovaného města, což byla především pomníková tvorba a reprodukce soch. 

 

Josef i Bohumil šli ve šlépějích svého otce, oba v roce 1921 absolvovali sochařsko-kamenickou školu v Hořicích. Průpravu měli oba stejnou, jen Josef šel směrem uměleckého sochařství, zatímco Bohumil kamenickým. Tu bratr Josefa ihned využil v rodinné dílně, kterou krátce před otcovou smrtí převzal. Josef se po absolutoriu vydal na pražskou Akademii výtvarných umění, kde nastoupil do ateliéru Jana Štursy, u kterého studoval mezi lety 1921–1925. Po úspěšném zakončení AVU Josef nastoupil na vojenskou službu k leteckému pluku. Mezi lety 1926 až 1927 své dosavadní zkušenosti Škoda rozvinul v roční lekci na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u Otto Gutfreunda. Tímto Josef V. Škoda završil své vzdělání. Chtěl působit v Praze, avšak tam se mu nepodařilo zajistit si vlastní ateliér, a tak se koncem roku vrátil z hlavního města do Hradce Králové.

 

Ve východočeské metropoli měl silné zázemí rodinné firmy. Záhy začal získávat zakázky pro město, které řešil už za studií v Praze. Po svém příchodu do Hradce Králové brzy navázal kontakt s místním kulturním děním, čímž vzniklo několik pevných přátelských pout. 

 

Éra třicátých let se v Škodově životě nesla v činném duchu; účastnil se společenského života v Hradci, který zároveň kultivoval svými díly pro veřejný prostor. V roce 1931 se oženil s dcerou hudebního vědce a vyučujícího na královéhradeckém dívčím lyceu Jaroslava Mikana a bytové i textilní návrhářky Ely Mikanové-Urbanové – Olgou Mikanovou (1909–1986). Své dílo, především drobnou plastiku představující ženské akty, vystavoval ve zdejším muzeu (1935) a zároveň stál při vzniku Skupiny výtvarných umělců v Hradci Králové. Na sklonku roku 1937 podnikl několik dlouho plánovaných cest po Evropě, především do Francie, kde navštívil světovou výstavu v Paříži. V roce 1939 se Josefovi a Olze narodily dvojčata Radana a Olga. 

Šťastné prožití třicátých let vystřídaly válečné strasti a útrapy. V roce 1940 pracoval na soše spisovatelky Boženy Němcové, která měla nahradit pomník Tomáše Garrigue Masaryka před budovou Anglobanky, avšak válečná situace tomu nepřála. Po skončení války se bronzová plastika prvního československého prezidenta vrátila zpět. Socha Němcové byla odhalena v roce 1950, tedy rok po autorově smrti. Brzká smrt zmařila jeho další uměleckou činnost. Josef Václav Škoda zemřel náhle dne 15. srpna roku 1949. 

 

Škodovo dílo ve veřejném prostoru města Hradce Králové a jeho blízkého okolí čítá přes čtrnáct realizací, které představují pomníky významných aktérů našich dějin nebo tehdy politicky aktivních osobností, alegorické plastiky anebo skulptury vážící se k architektuře. Jedná se o pomníky Ladislava Pospíšila, Aloise Jiráska, Boženy Němcové a Mistra Jana Husa v Malšovicích. Dále jde o alegorické sousoší Soutok Labe s Orlicí, dva reliéfy pro budovu Národní banky Československé či sochy Koželuha a Jircháře pro koželužskou školu od architekta Josefa Gočára. Škodovou tvorbou se silně prolínají pomníky k první a druhé světové válce, které byly osazeny v Pileticích, Svinarech a na Pouchově. V neposlední řadě sem patří i socha Kováka v areálu bývalých Závodů vítězného února nebo Světlonoši pro budovu hlavního vlakového nádraží v Hradci Králové. Pro nedaleké Třebechovice pod Orebem navrhnul bronzovou bustu tamního buditele Jana Theobalda Helda a bronzový reliéf pro památník Obětem 1. a 2. světové války před sokolovnou. Za celou řadu realizací vděčí spolupráci a přátelství s královéhradeckým architektem Janem Rejchlem.

 

Na Škodu se po jeho smrti vzpomínalo následovně: „Byl krásným člověkem […]. Rozdával kolem sebe radost a vtip. Kouzlem své temperamentní osobnosti dovedl vnést všude, kde se objevil, smírnou pohodu. Jeho jiskrný pohled dětsky upřímných očí dovedl pohladit, povzbudit. Dovedl přímými, bohémsky břitkými výroky říci do očí své mínění, aniž vzbudil nevoli, svou otevřenou kritikou, která nikoho vědomě nepohněvala, ani neurazila. Jeho jadrný optimismus nebyl však jen projevem nějaké bohémské lehkomyslnosti, jak se snad jevil mnohým z těch, kdo ho znali jen ze společenských styků. Vpravdě byl člověkem velmi vážným, někdy až melancholicky zamyšleným, měl svoje chvíle těžkých lidských i uměleckých rozporů. Řešil je sám v sobě a nikdy nikoho nezatěžoval svými vnitřními krisemi.“ 

 

JFB