Ludvík Lábler

Ludvík Lábler pocházel z rodiny brandýského stavitele Karla Láblera. Studoval pozemní stavitelství na české technice, vysokoškolské vzdělání posléze završil ve Vídni. Na počátku své profesní kariéry se zařadil do tvůrčího proudu, který v architektonických návrzích upřednostňoval historizující slohy a v památkové péči razantní purismus. Jako autor o sobě dal vědět již v roce 1880 novorománsky formovaným návrhem hřbitovní kaple ve svém rodném městě. 

 

Jeho nejdůležitějším působištěm se však záhy stala Kutná Hora, kde byl zaměstnán na okresním stavebním úřadě. Účastnil se obnovy mnoha zdejších středověkých památek a upozornil na sebe i několika návrhy důležitých veřejných staveb. Ty se však nedočkaly provedení podle jeho plánů, nejčastější příčinou nezdaru byl nedostatek financí. [1] V roce 1885 zvítězil v soutěži na budovu kutnohorského divadla, později zde navrhl novorenesanční spořitelnu (1887) a projektoval rekonstrukci sokolovny (1888) nebo nemocnici s novogotickým průčelím (1890). Postupně svou pozornost upřel k puristickým úpravám sakrálních objektů, kterým se snažil vracet domněle autentický středověký charakter. Tento způsob památkové péče nicméně zahrnoval také obětování některých původních architektonických prvků, které se dochovaly jen v dílčím nebo torzovitém stavu, a jejich nahrazení novými celky. V letech 1884–1906 se tak v Kutné Hoře podílel na přestavbě chrámu sv. Barbory, kterou převzal po smrti Josefa Mockera. Jeho práce se týkala především vnitřních prostor, kam podle dobové předlohy vytvořil i hlavní oltář. Následovala obnova Vlašského dvora (1893–1897), restaurace kostela Nejsvětější Trojice (1896–1898) nebo oprava Kamenného domu (1900–1902). Tradičním konzervátorským přístupem, který zvýraznil historickou podobu města, si vysloužil čestné občanství Kutné Hory. 

 

Své sepětí s gotickým tvaroslovím dokázal přetavit i do vlastních novostaveb, k nimž patří i typově podobné kostely ve Velichově u Karlových Varů (návrh 1890, stavba 1895–1896), v Petrovicích u Červených Janovic (1891–1892) či v Bohutíně (1892). Dominantní pozici ve starém Kladně má jeho novorománský kostel Nanebevzetí Panny Marie (1898–1900). Po roce 1902 byl spolupracovníkem Kamila Hilberta na dostavbě chrámu sv. Víta, obnovoval také brány opevnění v Rakovníku (1903–1906, spolu s Eduardem Sochorem) a hradby v Nymburku (1905–1909). Jeho jedinou realizací v Hradci Králové byla regotizace chrámu sv. Ducha, kterou navrhl František Schmoranz (1901). 

 

Po přesunu do Prahy v roce 1902 žil na Novém Městě v Myslíkově ulici čp. 282. Svou činnost postupně vykonával jako dvorní rada u místodržitelství, po vzniku republiky jako ministerský rada ve funkci přednosty stavebního oddělení zemské správy politické. Jako technický poradce spolupracoval například se správou hradu Karlštejna nebo s ministerstvem zahraničních věcí. Zemřel krátce po svých 75. narozeninách a pochován je v Kolíně, odkud pocházela jeho žena.     

 

MP