Arnošt Jenšovský

Arnošt Jenšovský vystudoval pozemní stavitelství na české technice v Praze a od roku 1864 na této škole krátce působil jako asistent. Posléze byl zaměstnán na pražském magistrátu, kde později dosáhl titulu stavebního rady. V tomto období spolupracoval především s městským inženýrem Josefem Srdínkem při projektování různých veřejných budov. V polovině sedmdesátých let k nim patřily zejména vzdělávací ústavy pojaté v novorenesančním slohu, jako bylo gymnázium v Hellichově ulici nebo škola v dnešní Školské ulici (1874–1877), S dalším kolegou, Maxmiliánem Wolfem, vypracovali v roce 1875 plány na stavbu kavárenského pavilonu s kupolovitou střechou. Dnes již zaniklý objekt byl součástí Muzea hl. m. Prahy a zdobil přilehlý městský park. V roce 1883 se A. Jenšovský vydal na dráhu soukromého stavitele a dokonalé zvládnutí italsky a francouzsky orientované renesance dokázal uplatnit i mimo Prahu. Zajímavé je jeho působení na východě Čech – v Josefově vyhrál soutěž na podobu nové radnice, která byla vystavěna v roce 1884 jako jediná novorenesanční stavba v klasicistně a empírově komponované pevnosti. Její hlavní chloubou byla velká aula s bohatě zdobeným štukovým stropem a jemnou výmalbou. O rok později byla slavnostně otevřena i jeho monumentální budova chlapecké školy v sousední Jaroměři. V roce 1888 se stal členem Spolku architektů a inženýrů v království Českém a začal podnikat společně s Janem Zábranským. Navrhli například zahradní dům v Přemyslově ulici na Vyšehradě, v jehož tvarosloví tentokrát rozvinuli novorománské prvky (1888). Jejich portfolio zahrnuje rovněž činžovní dům s bohatě zdobenou fasádou v Mikulandské ulici (1891). V Mnichově Hradišti dostal Arnošt Jenšovský příležitost navrhnout další radnici, která se navíc pyšnila i krásným divadelním sálem (1893). Na začátku nového století zužitkoval své dovednosti a nashromážděný kapitál také ve svůj vlastní prospěch. Na vltavském nábřeží totiž vystavěl dvojici činžovních domů, z nichž jeden si ponechal ve svém vlastnictví. Objekt byl ale zničen při náletu v roce 1945 a dnes na jeho místě stojí slavný Tančící dům. V rámci svého tvůrčího rozpětí v historizujících slozích zvládl Jenšovský obsáhnout také novobaroko, když v Hradci Králové navrhl palácovou stavbu Rudolfina neboli Ústavu hluchoněmých na Pospíšilově třídě (1901). Architekt se tak po zkušenostech z Josefova znovu vrátil k tématu urbanistického využití pozemků ve zrušeném pevnostním katastru. Na konci své kariéry se alespoň symbolicky dotkl nastupujících modernistických tendencí, a to při projektování dvorního křídla areálu v Žitné ulici, jehož fasádu ozvláštnil secesním dekorem.

MP