Viktor Weinhengst

Absolvoval pestré architektonické vzdělávání – v Praze vystudoval českou techniku (1872–1875) a souběžně tam navštěvoval také stavitelství na německé technice. Poté pobýval ještě na studiích na vídeňské akademii. Svou tvůrčí kariéru posléze od roku 1882 spojil s rodným městem, kde již byla od konce padesátých let zrušena stavební uzávěra v pevnostním obvodu. Weinhengstovým zásadním dílem ve vnitřním Hradci bylo divadlo, projektované v roce 1884 a dokončené o rok později. Novorenesanční objekt s klasicistními prvky je sice nepřehlédnutelnou stavbou, která však nevybočila z konvenčních slohotvorných postupů své doby. Bouřlivý stavební vývoj města po zahájení demolic pevnostních objektů v roce 1894 zásadně ovlivnil i narůst poptávky po Weinhengstových službách. Vzhledem k fortifikační zástavbě obklopující starý Hradec zde chyběl rozsáhlý městský útvar v podobě domovních bloků, které by vznikaly v předchozích zhruba 150 letech. Náročného úkolu rozšiřování města se zhostila řada místních příslušníků „staré školy“, užívajících tvarosloví historických slohů, kteří se podíleli nejprve na zastavění Eliščina a Tylova nábřeží. Zařadil se k nim rovněž Weinhengst, jenž dobře hájil své zájmy při bourání hradeb a prodeji pozemků v pevnostním odboru. Tam působil nejen jako stavitel, ale také jako městský zastupitel a člen správní rady Kralobanky. V rámci své tvorby zůstal přimknutý k osvědčeným architektonickým formám vlastně až do konce svého života, kdy už se Hradec na přelomu století otevíral záměrům moderně smýšlejících architektů. Na levém břehu Labe postavil výraznou dominantu, tehdy se formující, Jiříkovy ulice (dnes Československé armády) v podobě původního „starého“ Grandhotelu (1897). Nový nájemce a později majitel hotelu Jaroslav Urban nechal k hotelu v roce 1911 připojit a přestavět dům čp. 257 podle modernistického návrhu Jana Kotěry. V roce 1927 byla stavitelem Josefem Fňoukem Weinhengstova novorokoková fasáda při nástavbě podkrovních prostor sjednocena s Kotěrovoým návrhem. Kromě hotelu se na samotných okrajích bývalého pevnostního katastru stavěl také soubor rozložitých veřejných budov – například škola pro umělecké zámečnictví (1892–1893), Adalbertinum (1895–1897) a podobné objekty na Pospíšilově třídě. Weinhengst i v tomto prstenci zanechal výraznou stopu, když na nábřeží Orlice umístil budovu chlapeckého církevního internátu Nové Boromeum, nynějšího Biskupského gymnázia (1900–1902).

Zřejmě celou řadu zakázek realizoval také jako stavitel. V roce 1896 je například uváděn jako dozor na stavbě budovy Adalbertina, k níž sám vypracoval jeden z nepoužitých návrhů. Stavěl také vlastní dům na Eliščině nábřeží čp. 310, který projektovali Rudolf Němec a Bedřich Bendelmayer, v novorenesančním stylu s fasádou bohatě zdobenou sgrafity. Weinhengst dostal příležitost také při přestavbě Městského pivovaru v Plzni.

MP