Absolvoval dekorativní architekturu na Uměleckoprůmyslové škole u Friedricha Ohmanna, který tento vzdělávací institut zdárně posouval k moderním evropským trendům. Sice i v jeho speciálce hrál důležitou roli odkaz antické architektury, ale značný prostor si vyhradily mladší slohy – baroko a klasicismus. I přes využívání tvarosloví historizujících slohů vykazoval Ohmann v navrhování osobitou invenci a uměřenou dekorativnost. Později tak přirozeně zareagoval i na podněty zahraniční moderny a otevíral u nás dveře secesi. Intuici a odborné kvality dokázal bravurně předat svým nadaným žákům. Vedle Aloise Dryáka k nim patřil i Rudolf Němec, s nímž Bendelmayer zahajoval svou kariéru. Společně nejprve realizovali nájemní dům Belvedere na rohu Kamenické a Kostelní ulice na pražské Letné a v soutěži na Měšťanskou besedu v Plzni získali třetí cenu. V roce 1898 zažili stejně jako další mladí tvůrci bouřlivou atmosféru přerodu pevnostního Hradce Králové v moderní metropoli. Navrhli zde dům pro stavitele Viktora Weinhengsta na Eliščině nábřeží čp. 310, jejíž novorenesanční fasáda již v náznacích předznamenala charakter secesní zdobnosti. Pro Bendelmayera následovala éra v kanceláři Quida Bělského, kde se potkal s někdejším spolužákem Aloisem Dryákem a společně řešili po svém učiteli rozpracovaný projekt hotelu Central v pražské Hybernské ulici. Ohmannovská secese zde již naplno ovládla Bendelmeyerův umělecký repertoár, který se v centru hlavního města projevil i v podobě nájemních domů v ulici U Prašné brány (1903–1904) nebo hotelu Arcivévoda Štěpán na Václavském náměstí (1903–1905). V roce 1904 byl po roztržce s majitelem stavební firmy propuštěn, ale udržel si pracovní partnerství s Emilem Weichertem, který od Bělského rovněž odešel. Spolu úspěšně pokračovali v uplatňování secesního pojetí fasád na činžovních domech v Maiselově, Kaprově a Valentinské ulici, a to až zhruba do roku 1908. Důkaz, že Bendelmayer zdařile zvládl i přechod ke geometrické moderně, podávají jeho realizace obchodního a nájemního domu v Anglické ulici na Vinohradech (1911) a stejně koncipovaného domu v ulici Ve Smečkách (1912–1913). Ve dvacátých letech se zařadil do významného proudu novoklasicistní architektury, která se uplatňovala zejména v projektech veřejných budov. Z nich vyniká zejména monumentální objekt někdejšího krajského trestního soudu na Pankráci (1928–1930) nebo Česká průmyslová banka v ulici Na Příkopě (1927–1933). Po první světové válce se mu podařilo profesně proniknout i mimo Prahu – stavěl gymnázia v Jindřichově Hradci a Hlučíně, soudní budovy v Klatovech a Chrudimi, Městské lázně v Plzni nebo obytné domy pro státní zaměstnance v Košicích. V průběhu let se účastnil četných architektonických soutěží, přední umístění získal například za návrh Nuselského mostu nebo Živnostenské banky v Praze.
MP
1897–1899
Nájemní dům Belvedere, Kamenická čp. 675, Praha
1899–1900
Hotel Central, Hybernská čp. 1001, Praha
1903
Hotel Arcivévoda Štěpán (dnes Grand Hotel Evropa), Václavské náměstí čp. 826, Praha
1903–1904
Obchodní a činžovní dům, U Prašné brány čp. 1078 a 1079, Praha
1908–1909
Činžovní domy, Valentinská čp. 20 a 22, Praha
1911
Obchodní a nájemní dům, Anglická čp. 390, Praha
1922–1924
Gymnázium Josefa Kainara, Dr. Ed. Beneše čp. 586, Hlučín
1923
Rodinný dům, Bubenečská čp. 606, Praha
1925–1928
Krajský soud (dnes Okresní soud), Dukelská čp. 138, Klatovy
1927–1933
Česká průmyslová banka, Na Příkopě čp. 854, Praha
1928–1930
Krajský trestní soud (dnes Vrchní soud a Vrchní státní zastupitelství), nám. Hrdinů čp. 1300, Praha
-
Archiv NTM, fond č. 156 Bedřich Bendelmayer, osobní pozůstalost
-
Prokop Toman, Nový slovník československých výtvarných umělců, I. A–K, Praha 1947, s. 52
-
Pavel Vlček (ed.), Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách, Praha 2004, s. 55