Osvald Polívka

Velký talent Osvald Polívka studoval na české a německé technice, kde byl žákem Josefa Zítka a Achille Wolfa, jemuž později pomáhal se stavbou Hypoteční banky na Senovážném náměstí v Praze. Pod Zítkovým vlivem se ve své práci přikláněl zejména k výrazovým prostředkům tzv. české renesance. Jeho první výraznou realizací v tomto duchu byla Městská spořitelna pražská z let 1892–1894, kterou projektoval spolu s Antonínem Wiehlem. Stavba znamenala pro Polívku průlomový úspěch, který odstartoval jeho kariéru tvůrce reprezentativních paláců různých finančních institucí – bank, spořitelen a pojišťoven – a dalších veřejných budov. V Praze byl následně autorem Zemské banky království Českého (1897) a Živnostenské banky (1901) v ulici Na Příkopě. Městská pojišťovna na Staroměstském náměstí z roku 1900 ztělesňuje jinou polohu Polívkovy tvorby, kdy přebíral roli jednoho z představitelů pražského baroka. Vedla ho k tomu především dokonalá znalost historického tvarosloví a snaha po dynamičtějším tvůrčím projevu. Z těchto pozic s lehkým odstupem projevil zájem rovněž o secesi. Zásadní demonstraci snahy alespoň se přiblížit soudobým moderním trendům představuje rozlehlý komplex pražské Nové radnice na Mariánském náměstí, jehož výsledná secesní podoba pochází z roku 1908, pojišťovna Praha na Národní třídě nebo vodárenská věž v Nymburce.

Hradeckou realizací, jíž Polívka potvrdil své renomé v konzervativních kruzích, je projekt bankovního paláce pro Záložní úvěrní ústav na Velkém náměstí (dnešní Galerie moderního umění). Stalo se tak poté, co banka odkoupila staveniště od Všeobecného úvěrního ústavu, ale nepoužila vítězný návrh z jeho soutěže od Viktorina Šulce. Nový majitel uspořádal na počátku roku 1911 užší konkurenční klání, do kterého přizval Jana Kotěru, Osvalda Polívku a Oldřicha Lisku. Porota přiřkla vítězství Polívkovi, jehož práce dostala překvapivě přednost před empaticky komponovaným, ale zároveň invenčním Kotěrovým návrhem. Takový verdikt by mohla částečně osvětlit pragmatická dohoda zástupců banky s Ústřední komisí pro udržování uměleckých a historických památek ve Vídni, docílená „ve věci slohové úpravy nové budovy Záložního úvěrního ústavu“ (pozn. Ratibor XXVIII, 1911, n. 18, 29. 4., 9.). Po předchozí všeobecné kritice návrhů banky Všeobecného úvěrního ústavu a protějšího Špalkova obchodního domu, které zejména svou výškou dráždily veřejné mínění, dostala tentokrát přednost Polívkova zdrženlivě modernistická budova se zvýšeným parterem, třípatrovou základní hmotou a o patro vyšší nárožní věží. Proti této verzi už žádné hlasité protesty organizovány nebyly a město ji nejspíš s ulehčením vzalo na vědomí. Portál na hlavním průčelí budovy zdobí dvě alegorické bronzové sochy znázorňující Obchod a Úrodu. Jejich autorem byl Ladislav Šaloun, který podobným způsobem spolupracoval s Polívkou například na bankovních domech v Praze nebo v Terstu. Polívka byl obecně proslulý svou zaujatostí pro spolupráci s dalšími výtvarnými umělci, významnými sochaři a malíři.

Hradecké vítězství nad Kotěrou však v negativním pohledu na Polívku utvrzovalo členy Sdružení architektů SVU Mánes, k nimž kromě otce české moderny patřili třeba Josef Gočár, Pavel Janák, Otakar Novotný či František Roith. Tito architekti razantně vystupovali proti zpátečnickým nebo jen zdánlivě progresivním tendencím ve stavebním umění, které se tehdy u mnoha tvůrců projevovaly se stále větší pragmatičností, ale i nezastíranou emancipací. Silnou averzi pokrokových umělců si v té době vysloužilo několik exponovaných novostaveb, na prvním místě Obecní dům v Praze, právě od Osvalda Polívky, a Antonína Balšánka dokončený v roce 1912. Podle mnohých dobových komentářů blízkých Sdružení tento eklekticky ztvárněný objekt doslova zhmotnil jejich nejčernější představy o úpadkových variacích moderny nebo pokusech o její imitování. V tvůrčí poloze konzervativní solidnosti setrval Polívka i ve dvacátých letech, kdy se jeho stavby vyznačují strohým klasicizujícím výrazem.

MP