Bohumil Waigant

Bohumil Waigant se narodil 26. 1. 1885 na pražském Starém Městě, kde prožil i své dětství. Byl o pět let mladší než jeho bratr Antonín (* 1880, + 1918), později úspěšný sochař, s nímž ho pojila těsná spolupráce. Bohumil Waigant si svoji touhu po fyzické modelaci hmoty nejdříve splnil studiem sochařství u Josefa Pekárka a Karla Nováka v Praze, aby následně přešel k sochaři Stanislavu Suchardovi na Uměleckoprůmyslovou školu, kde navštěvoval i malířský ateliér Karla Vítězslava Maška. Své umělecké vzdělání nakonec završil dvěma lety (1907–1909) strávenými na UMPRUM v Kotěrově „speciálce“ dekorativní architektury. A právě tady se rozhodlo o jeho budoucí profesní dráze. První realizace se dočkal už během studií jako nadaný posluchač architektury v roce 1908, kdy mu bylo pouhých 23 let. Tou byl společný projekt s architektem Emilem Králíčkem. Jednalo se o secesního elegantního činžovního domu v Kladské ulici v Praze-Vinohradech. Pak už následovaly Waigantovy první, zcela samostatné práce, a to dva činžovní domy v Chopinově ulici v Praze-Vinohradech navazující na Laichterův dům od Jana Kotěry, které představují vrcholný příklad české moderny dekorované navíc střídmou sochařskou výzdobou Bohumilova bratra Antonína. Mistrova průprava byla pro něho rozhodující nejen v aspektech uměleckých, ale i profesních. Brzy totiž dostal příležitost pracovat jako Kotěrův spolupracovník v projekční kanceláři při výstavbě muzea v Hradci Králové, kde mu byl svěřen dohled nad realizací stavby. Waigant v Hradci působil od října 1910, kdy si zde, současně s praxí v Městském muzeu, tříbil přes 15 měsíců umělecký cvik ve stavitelské firmě Roberta Schmidta, než se opět vydal za svým učitelem Kotěrou zpět do rodné Prahy. Po roce 1916, kdy se po dvou letech navrátil z války, pracoval v krátkodobých epizodách v Praze jako zaměstnanec u několika předních stavitelských firem mj. u profesora Friedricha Kicka, žáka Otto Wagnera a jediného vyučujícího, který na pražské německé technice rozvíjel výuku moderní architektury.

Ve východočeské metropoli zanechal Waigant nejpočetnější soubor svých staveb (konkrétně šest stavebních realizací, několik stavebních projektů, interiérových úprav či vybavení). Waigantovu hradeckou sérii odstartovala velkorysá nabídka obchodníka Josefa Juliše na projekt obchodního domu čp. 479 na dnešní Gočárově třídě, v němž se architekt suverénně vyrovnal soudobé evropské úrovni. Na tento debut navázal dalšími realizacemi, ve kterých se přiklonil k monumentalizujícím a tradičnějším architektonickým projevům. Co umělce vedlo k náhlému stylovému obratu od moderních až progresivních návrhů náležejících ke špičkovým projevům geometrické moderny z let 1908–1911, ovlivněných Kotěrovou tvorbou (školní práce, dva obytné domy v Praze-Vinohradech, Julišův činžovní dům v Hradci Králové) ke klasicizujícím návrhům, nám zatím zůstává utajeno. [1] Waigantův umělecký vývoj je poměrně nejasný a rozporuplný. Jeho architektura není kompozičně ucelená, přesto při všech proměnách jeho stylového rejstříku, počínaje geometrickou secesí, přes klasicizující projevy a raným purismem konče, pro něj představoval základ kotěrovský racionalismus, který je z jeho nečetného vzorku realizací stále patrný.

Komplikovanější výzkum nabízí problematika Waigantových pražských projektů. Je pravděpodobné, že se architekt sám, nebo i ve spolupráci se svým bratrem, podílel na vzhledu většího množství pražských uličních fasád. Vodítkem k určení autorství nám mohou být opakující se motivy na Waigantových návrzích. Časté je používání spirálového ornamentu, silného rámování oken, kombinace režného a omítnutého zdiva, užívání konkávně a konvexně zprohýbaných částí průčelí, kazetování v podhledech říms, kanelování meziokenních ploch a v neposlední řadě figurální či reliéfní plastická výzdoba, kterou pro Waigantovy stavby projektoval jeho bratr Antonín. Waigant se těšil mimořádné pověsti i jako architekt interiérů. Jeho talent v nábytkové tvorbě dokládají elegantní vnitřní zařízení a navrhovaný nábytek bez dekoru v geometricky koncipované podobě. Jako prostředek prostorových efektů Waigant rád používal nástěnné výmalby se stylizovanými květinovými motivy, umísťované na chodbách činžovních domů, v některých soukromých interiérech nechyběly kazetové stropy či dřevěné obložení stěn. Velký důraz kladl Waigant na uměleckořemeslné doplňky zejména schodišťovým zábradlím, svítidlům, stylizované pokojové výmalbě apod. 

Dramatická změna ve Waigantově životě nastala počátkem května 1919, kdy životní pouť dovedla pražského rodáka až na východ republiky, do Prešova. [2] Na místní Státní průmyslové škole zastával pozici učitele uměleckořemeslných předmětů celých devět let. I přes vzdálenost, která Waiganta dělila od stavebního dění v jeho domácím prostředí, vypisování architektonických soutěží a informačního šumu v síti známých pracovních kontaktů, se Waigant snažil zůstat aktivním a tvůrčím umělcem. To dokládá účast nejen v několika českých architektonických soutěžích, ale i studijní cesty do Francie a Německa. Během pobytu na východě republiky se oženil s českou profesorkou kreslení a později se jim v Košicích narodil jediný syn. S těmi se po splnění osvětového úkolu v nově vzniklém státě vrátil zpět do Čech, do Hradce Králové. Do města svého mládí, prvních nadějných pracovních příležitostí a uznání v uměleckých i podnikatelských kruzích, které mu i po návratu daly možnost uskutečnit jeho umělecké představy. V roce 1928 zde mimo jiné začal vyučovat odborné kreslení na dvouleté škole pro stavební a nábytkové truhláře.

Waigant si mnoho sliboval od plánované výstavby moderních městských čtvrtí, připravované na počátek 30. let. „Těšil se, že svojí prací přispěje k modernímu rázu nových částí města…“ [3] Regulace Pražského a Slezského Předměstí, úprava dnešní Gočárovy třídy, vznik nového urbanistického souboru na Eliščině nábřeží... – těchto proměn se už nedočkal. Bohumil Waigant zemřel náhle 17. srpna 1930 v domě v Divišově ulici v Hradci Králové.

Větší množství prací Bohumila Waiganta je svou progresivitou, konstrukční jednoduchostí, solidností materiálovou i tvarovou a kultivovaným noblesním vyzněním důkazem o jeho výjimečném uměleckém nadání. Ty nejkvalitnější projekty můžeme bez ostychu zařadit mezi špičkové položky české moderní architektury první třetiny 20. století. 

SS

Poznámky

[1] Nutno dodat, že klasicistní tendence jako východisko z tektonické a racionalistické krize s odkazem na antiku se v té době objevily kolem roku 1910 v krátkých epizodách i u předních evropských a českých představitelů moderny, jakými byli Peter Behrens, Josef Maria Olbrich, Jan Kotěra, Josef Hoffmann a stovek dalších.  

[2] Stejně jako desítky tisíc Čechů různých profesí, kteří po změně státoprávních poměrů v roce 1918 přišly na Slovensko budovat nový společný stát, kterému zde dosud chybělo dostatečné množství inteligence ve veřejné správě.

[3] Ladislav Khas, Za architektem B. Waigantem, Osvěta lidu XXXIII, 1930, č. 57, 23. 8., s. 4