Josef Gočár

Jeden z nejvýznamnějších českých architektů 20. století, Josef Gočár, se narodil 13. března roku 1880 v Semíně u Přelouče. V nedalekých Pardubicích absolvoval reálku, v roce 1897 odešel do Prahy, kde praktikoval nejdříve u Václava Roštlapila a později u Josefa Podhajského. Zároveň od roku 1898 studoval Vyšší státní průmyslovou školu stavební a po maturitě v roce 1902 nastoupil jako praktikant do ateliéru významného českého architekta Jana Kotěry. Později se stal řádným studentem v Kotěrově ateliéru na České vysoké škole technické a na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Jednou z jeho prvních prací byl návrh průčelí činžovních domů pro Hradec Králové, který byl publikován také v tehdy nejprestižnějším oborovém časopise monarchie Der Architekt.

Po absolutoriu a několika zahraničních cestách [1] se stal vedoucím architektem Kotěrova soukromého ateliéru. V roce 1908 si založil vlastní samostatné architektonické studio a začal aktivně projektovat [2]. V této době vznikl mimo jiné i jeho kontroverzní návrh na dostavbu pražské Staroměstské radnice [3]. V roce 1911 se stal spoluzakladatelem Skupiny výtvarných umělců, jejíž členové se podíleli na vzniku českého architektonického kubismu. Nejvýznamnější Gočárovou realizací v tomto stylu je dům U Černé Matky Boží v Celetné ulici v Praze [4]. Vývoj kubistické architektury přerušila první světová válka, kam musel Gočár také narukovat.

Po návratu se jeho tvorba posunula směrem k národním tendencím a Gočár se spolu s Pavlem Janákem stal hlavním propagátorem tzv. národního obloučkového slohu nebo rondokubismu. Jeho typickým příkladem je budova pražské Legiobanky v ulici Na Poříčí [5]. Po smrti Jana Kotěry v roce 1924 byl Josef Gočár jmenován profesorem na Akademii výtvarných umění a o čtyři léta později byl zvolen rektorem. Následujícího roku projektoval svou první čistě konstruktivistickou stavbu – Strnadovu vilu v Praze. Gočárův přechod k avantgardní architektuře nejlépe reprezentuje kostel svatého Václava v Praze-Vršovicích, k dalším významným realizacím patří dvě vily v pražské kolonii Baba a soubor úředních a školních budov v Hradci Králové, pro který navrhl také urbanistický plán centra města.

Po nacistické okupaci, kdy byly v roce 1939 uzavřeny vysoké školy, Gočár odešel do penze. Přestože nadále projektoval a účastnil se diskusí, nepodařilo se mu již realizovat žádnou významnou stavbu. Jeho posledním významnějším dílem byla úprava vrátnice a vstupu do továrny Baťa v Sezimově Ústí z roku 1941. Josef Gočár zemřel 10. září 1945 v Jičíně a je pochován na pražském Slavíně.

Kromě profese architekta, urbanisty a designéra se Gočár angažoval již od mládí v mnoha uměleckých spolcích. Těsně po absolutoriu na Uměleckoprůmyslové škole se stal členem klubu Za starou Prahu a SVU Mánes, při kterém roku 1910 spoluzakládal Sdružení architektů. Zároveň byl činný v rámci uměleckoprůmyslového spolku Artěl [6]. V roce 1912 společně s Pavlem Janákem a Josefem Chocholou založil Pražské umělecké dílny [7] a o dva roky později spoluzaložil Svaz českého díla, jehož předsedou se stal roku 1923[8]. Dále je nutné připomenout, že v roce 1927 byl Gočár zvolen členem České akademie věd a umění a byl také členem Ústavu pro stavbu měst při Masarykově akademii práce. Ve stejném roce se stal dopisujícím členem Královského institutu britských architektů [9]. Gočárovi se dostalo také mnoha uznání. Roku 1926 byl jmenován rytířem francouzského řádu Čestné legie [10], v roce 1934 získal Katzovu cenu [11]. Roku 1995 mu byla udělena Zlatá pamětní medaile AVU in memoriam. V roce 2000 byl zvolen v odborné anketě největší osobností české architektury 20. století.

LV

Poznámky

[1] Ještě v průběhu studia podnikl Gočár cestu do Belgie, Holandska a severní Francie. Hned po ukončení umělecké průmyslovky se vydal do Německa, kde navštívil především Darmstadt, Norimberk a Mnichov. Následovala cesta do Londýna, to už jako zaměstnanec Kotěrova ateliéru jel dohlédnout na instalaci Kotěrovy české expozice v rámci Rakouskouherské výstavy. Cestou zpět se zastavil v Paříži. V roce 1908 podnikl cestu do Dalmácie a prohlédl si výstavy ve Vídni a Darmstadtu. V roce 1911 podnikl cestu do Drážďan, později se vydal do Itálie a Berlína. 1914 se účastnil výstavy Werkbundu v Kolíně nad Rýnem. Jako profesor na Akademii výtvarných umělců podnikl 1924 se svými studenty cestu do Holandska, která výrazně ovlivnila jeho další architektonickou tvorbu.

[2] V letech 1909–10 Gočár navrhl Wenkeho obchodní dům v Jaroměři, Jaruškův dům v Brně a první z řady staveb pro Hradec Králové – schodiště u kostela Panny Marie. Dále vznikl také podle jeho návrhu areál Winternitzových automatických mlýnů v Pardubicích. 

[3] Gočár ji navrhl jako velkou stupňovitou věž. 

[4] V tomto stylu navrhl i lázeňský pavilon v Bohdanči nebo Bauerovu vilu v Libodřicích z let 1912–14, ve které se zčásti zachoval Gočárem navržený interiér; vila se stala sídlem expozice Nadace českého kubismu.

[5] V národním slohu navrhl také první český pavilon v historii pro mezinárodní výstavu konanou roku 1920 ve francouzském Lyonu. Ve stejném slohu vyprojektoval také Anglobanku na královéhradeckém Masarykově náměstí.

[6] Spolek Artěl fungoval mezi léty 1908–34, jeho členská základna se víceméně shodovala se jmény zakládajících členů Sdružení výtvarných umělců Mánes. Tento spolek neměl vlastní dílny, návrhy uměleckořemeslných předmětů jeho členové zadávali konkrétním řemeslníkům. Hotové výrobky pak byly prezentovány na výstavách nebo ve vlastním obchodě Artělu.

[7] Josef Gočár, Pavel Janák a Josef Chochol stáli za vznikem Pražských uměleckých dílen (1912), inspirací jim byly Wiener Werkstätte. Chtěli výrobu nábytku povýšit v očích veřejnosti na umělecké řemeslo. Architekti navrhující pro Pražské umělecké dílny experimentovali s tvary i materiály nábytku a jiných užitkových předmětů. Tato instituce se pak stala hlavním výrobcem kubistického nábytku, který byl prezentován na výstavách kubistů vedle maleb a soch.

[8] Svaz českého díla byl založen roku 1914, prvním předsedou se stal Jan Kotěra. Po přerušení činnosti za první světové války byl svaz znovuobnoven roku 1920 a v této době mu předsedal Josef Gočár. Cílem spolku, ve kterém působili také např. Pavel Janák, Vratislav H. Brunner, Fr. Kysela nebo Dušan Jurkovič, bylo prosazovat kvalitní výrobky pro zařízení interiéru a využívat výtvarné návrhy ve výrobě. Svaz se účastnil různých výstav, ale také je sám pořádal, vydával rovněž literaturu o bydlení. Vzorkovou prodejnou tohoto svazu byla Krásná jizba, která od roku 1936 sídlila v Domě uměleckého průmyslu na Národní třídě v Praze, jehož vlastníkem byl svaz. Vedoucím Krásné jizby byl např. malíř Emanuel Frinta nebo vynikající designér Ladislav Sutnar.

[9]  http://kralovsky-institut-britskych-architektu.navajo.cz/

[10] Jde o nejvyšší francouzské vyznamenání. 

[11] Cena Leopolda Katzeho byla udělována každoročně umělci, který v posledních třech letech vytvořil vynikající umělecké dílo. Cenu udělovala Nadace Leopolda Katzeho, která vznikla z odkazu významného mecenáše umění, právníka Leopolda Katzeho (1854–1927).