Václav Weinzettl

Po absolvování vyšší reálky v Karlíně studoval v letech 1882–1887 pozemní stavitelství na české technice v Praze. Následující tři roky vykonával praxi u architekta Achille Wolfa, kde se podobně jako Osvald Polívka podílel na realizaci projektu Hypoteční banky na pražském Senovážném náměstí. V roce 1890 začal jako asistent učit na Odborné sochařské a kamenické škole v Hořicích. Působil zde nejprve do roku 1895, kdy v Praze složil zkoušku pro stavitele a získal zaměstnání ve Vídni jako stavební adjunkt. Již po dvou letech se do Hořic vrátil jako učitel architektonických a stavitelských předmětů, od června 1904 školu provizorně vedl a v září 1905 se stal jejím ředitelem. V čele této instituce, z níž vzešla početná řada významných uměleckých osobností, setrval nakonec celé čtvrtstoletí. Pro školu vytvořil několik projektů, například pavilon sochařství a kamenictví na hořické Hospodářské, průmyslové a umělecké výstavě v roce 1903. Napsal také několik odborných publikací – „O lidových stavbách“, „Kameník a sochař“ a „Udržování pomníků“. V pozdější knize „Víra v nové době“ prosazoval porozumění mezi jednotlivými náboženstvími, a dokonce zde navrhl přesnou podobu ekumenického chrámu, která byla syntézou prvků svatostánků různých církví a náboženství a Weinzettl je označoval za chrámy kultury. Popisoval je následovně: „Hlavní prostor veliký a vysoký jednotný, bez pořadí sloupových, tedy spíše disposice centrální kopulové nežli tvar basiliky. [...] V pozadí hlavního prostoru, určeného za přednáškovou síň, bude stánek památností města, totiž ohnivzdorná stavba, ohnivzdorně uzavřená, ve kteréž uloženy budou nejdůležitější památné listiny města. [...] Nahoře na stánku památností bude na podstavci trůniti hlavní umělecké dílo chrámu, nejlépe obrovská socha, představující vážně a vznešeně Boha-Života.“ [1]

V domovských Hořicích je autorem obelisku na vrchu sv. Gotharda, který připomíná slavného politika F. L. Riegra. Dvanáctimetrový pískovcový monolit byl ve městě již od dob uvedené výstavy, ale teprve v roce 1907 získal toto definitivní využití. Weinzettl se angažoval v Komitétu pro udržování památek války z roku 1866, což ho přivedlo k mnoha realizacím vojenských pomníků a funerálních plastik v oblasti bojů prusko-rakouské války poblíž Hradce Králové. První z nich byl již v roce 1893 historizující památník na Chlumu, tzv. Baterie mrtvých v podobě mohutného sloupu se sochou Austrie se štítem s rakouským orlem a symboly hrdinské smrti a medúzy. Jeho další pomníky pro chlumské bojiště stojí v Horním Přímu, Čistěvsi a Probluzi. Vrcholem Weinzettlovy tvorby v této tematické oblasti je nesporně ossarium se hřbitovem padlých u Kbelnice nedaleko Jičína. Pochází z roku 1906 a její fasáda si osvojuje secesní symboliku, jak ji tehdy rozvíjel ve Vídni Otto Wagner nebo u nás Josef Fanta. Z autorových válečných monumentů vyniká ještě v Křečhoři u Kolína památník na počest významné bitvy, která se zde odehrála v roce 1757 jako součást tzv. Sedmileté války.

V letech 1903–1904 projektoval novou synagogu v Hradci Králové, jejíž výstavba byla dokončena v roce 1905. Stojí na parcele s tupým nárožím, což ovlivnilo její asymetrické rozložení se vstupem z kratší strany. Pro její podobu zvolil módní orientální tvarosloví egyptsko-asyrského stylu, ale zejména způsob utváření hlavního průčelí je příbuzný s formou užitou hned vzápětí pro kbelnické ossarium. U obou těchto staveb Weinzettl dokázal dobrý přehled o soudobém vývoji architektury a schopnost osvojit si alespoň částečně její principy. Podobně poučeně si počínal i v poválečné tvorbě, která se vyznačuje „jednoduchým a výrazným členěním forem, kde z výzdobných prvků zůstávají především symboly.“ [2] V roce 1929 Weinzettl odešel do penze a přestěhoval se do Prahy, kde v následujícím roce zemřel.

MP

Poznámky:

[1] Václav Weinzettl, Víra v nové době, Praha 1924, s. 590–592
[2] Petr Gláser, Václav Weinzettl, architekt vojenských pomníků (1862–1930). In: Historie a vojenství, 2002, roč. 51, č. 4, s. 952)